Zajímavosti z kroniky

Vývoj církevních poměrů na Šluknovsku

V raném středověku území Šluknovska nenáleželo k pražské diecézi, nýbrž k míšeňské. Celá staletí zde však nevládl politický klid. Kapitulnímu proboštství v Budyšíně byly podřízeny hraniční děkanáty Budöšin, Bischofswerda, Ka menz, Löbau, Hohenstein - Sebnitz a další dále na západ ležící děkanáty. Farnosti na Šluknovsku náležely k budyšínskému děkanátu. Ve 14. století se situace změnila a Šluknovsko bylo rozděleno mezi děkanáty Bischofswerda, Löbau a Sebnitz, ke které patřil mimo jiné i Šenov. První kostelíky byly dřevěné, jednolodní stavby kryté došky, nebo šindelem. Obvykle měly malou věžičku se zvonkem. Reformace přišla z Německa a přinesla do této oblasti náboženské luteránství. Této víře přál tehdejší vládnoucí rod Šlejniců, a tak v roce 1552 byly všechny obce na šlejnickém panství evangelické. Ještě v roce 1495 Míšeňská biskupská kronika připomíná, že Šenov společně se Šluknovem, Mikulášovicemi a Lobendavou náleží k děkanátu Hohenstein-Sebnitz. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 přijal císař Ferdinand II. přímá protireformační opatření. Nekatoličtí duchovní a učitelé byli vypovězeni ze země, luteránské knihy byly páleny na hranicích a evangelické vyznání bylo zakázáno. A tak už v roce 1690 se stal tento kraj čistě katolickým územím a tak tomu bylo až do roku 1945. Církevní život v okrese Šluknov byl snad nejživější a nejzajímavější v Čechách. Velmi silná byla návštěvnost bohoslužeb, kostely byly plné věřících a účast na církevních slavnostech a poutích byla obrovská. Obyvatelstvo velmi pozorně sledovalo kázání kněží. Náboženský zpěv byl připravován a nacvičován ve všech spolcích. Z našeho regionu pocházelo také velké množství kněží, kteří se stali církevními hodnostáři. Za všechny je nutné jmenovat Augustina Hille, pozdějšího 11. biskupa litoměřického, jenž se narodil 2.12.1786 ve Velkém Šenově. Také mnohé řády přispívaly k religiozitě kraje, např. kapucíni v Rumburku a redemptoristé ve Filipově. Náboženské cítění zdejších lidí se promítlo i v politice, neboť mezi zdejším obyvatelstvem nabyla vrchu křesťanského sociální strana. Příslušníci této strany počali ovlivňovat obecní správu měst a obcí, a tak se také stávalo, že se často dostaly do sporu lidové samosprávy a církevní otcové.

Kostel sv.Bartoloměje ve Velkém Šenově

Autor: Zpracováno podle materiálů, mgr. Jindřicha Píši O původním dřevěném kostelíku je zmínka doložená k roku 1346, kdy církevně spadal k arcibiskupství v Sebnitz. V roce 1470 je již natolik zchátralý a velikostí nevyhovující, že hrozí jeho zřícení. Z tohoto důvodu museli zdejší obyvatelé chodit na bohoslužby do Lipové. V době dešťů a v zimě byli polní cesty často neschůdné, proto se starší města rozhodli, že nechají postavit nový kostel. Dlouho se však nemohli dohodnout, na kterém místě. Jedni navrhovali, aby byl postaven na návrší, kterému se říká "Urberg", jiní zase chtěli mít kostel postavený uprostřed vsi na místě, kde kdysi nějaký oráč nalezl zakopaný kalich. Když vrchnost povolila stavbu nového kostela a zdarma poskytla kámen, dřevo a jiný stavební materiál, začali sedláci vše svážet na Urberg. Stavbu kostela však zhatila tragická událost. Na staveništi byla jednoho dne nalezana zavražděná dcera místního kováře, Líza. Bylo jí probodeno srdce. Ale zvláštní byla ještě jedna věc. Veškerý stavební materiál byl přenesen na místo, kde byl původně nalezen kalich. Toto tajemné přemístění materiálu považovali obyvatelé za Boží pokyn a nový kostel začali budovat na místě, kde stojí dodnes. Vrah mladičké Lízy byl brzo nalezen. Byl jím selský synek Filip, který sice Alžbětu miloval, ale zároveň na ní velmi žárlil. Alžběta se chtěla vdávat a vyzvala Filipa, aby v noci přišel na Urberg a slibovala mu, že si na Bohu vyprosí milost, aby byli prvním párem oddaným v novém kostele. Je nutno podotknout, že Filip patřil k odpůrcům stavby kostela na Urbergu, a tak když se Líza domodlila a řekla "Amen", rozvzteklil se Filip natolik, že jí vrazil svůj nůž přímo do srdce. Později velmi litoval svého činu a jako pokání dal svým nákladem na Urbergu postavit kapličku. V rozmezí let 1585 až 1590, v období protestantismu, byl vystavěn hrabětem Thun - Salmem nový kostel, který na náměstí Velkého Šenova stojí dodnes. Byl osazen protestantskými pastory, v roce 1600 magistrem Baltazarem Beyerem z Pegau v Sasku a později Baltazarem Opitzem. O třicet let později, v roce 1621 získává kostel svůj první zvon, který ulil Ondřej Grause z Kamenice. Období církevních sporů a následné všeobecné rekatolizace nebylo nakloněno protestantům v Čechách, a proto byl farář Opitz se svými věrnými souvěrci v roce 1627 ze Šenova vyhnán do Sebnitz. 12. března 1688 byly pořízeny a instalovány nákladem Martina Lieschnera první věžní hodiny. V roce 1695, 18. března, zakoupili pan Jan Adam Grüner, vrchnostenský písař ze zámku v Lipové a Baltazar Endler, rychtář v Šenově nové varhany u varhanáře v Děčíně. Zaplatili za ně 80 tolarů. O dva dny později je přivezl učitel Zachariář Hertl, Jiří Sallmann a Zachariáš Grohn do Šenova a 24. března byly instalovány v kostele. V 18. století se šenovskému kostelu dařilo velmi dobře. Díky sponzorským darům získal kostel zlatý kalich v hodnotě 50 tolarů, tympány pro chrámovou hudbu za 43 zlatých (z dobrovolné sbírky šenovských dětí),byl vyzdoben strop a jiné části interiéru kostela malířem Janem Michaelem Faranschonem z Chomutova. Stará kostelní věž byla sňata až po zvony a znovu postavena. Věžní makovice byla pozlacena. V roce 1782 byl na zdejší faru dosazen farář Josef Hesse a nový kaplan Jiří Heer. Celá obec se radovala, protože celých 114 let v obci nebyl ani pastor ani farář. Do té doby církevní služby vykonávali duchovní z Lobendavy. O sto let později, 19. května 1783 byl položen základní kámen na stavbu nové farní budovy. V roce 1792 byly postaveny vstupní schody ke kostelu. V roce 1820 namaloval Jindřich Gotthold obraz "Umučení sv. Bartoloměje" pro hlavní oltář kostela. Nové varhany byly zakoupeny v roce 1844 od bratrů Fellerových z Království. Stály 1181 zlatých a 40 krejcarů. Velkým přínosem pro místní farnost byl litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille, šenovský rodák. Za jeho působení byly v kostele instalovány nové varhany, znovu pozlacen kříž a makovice kostelní věže, postavena a vysvěcena nová křížová cesta, kterou zhotovil na popud šenovského faráře Ambrože Hilleho zdejší sochař Karl Otto. Biskup Hille věnoval v roce 1854 šenovskému kostelu tělo mučedníka Gratiosa z římských katakomb. Hlavní oltář je v klasicistním slohu a tématem hlavního obrazu je umučení sv. Bartoloměje. Autorem obrazu je Jindřich Gotthold Arnoldi z Drážďan. Na okraji je patrné datum malby 1820. Nad hlavním obrazem je pak v kulatém rámu obraz Madony s Ježíškem v náručí. Na evangelní stěně absidy je umístěna na soklu se stříškou soška sv. Anežky římské. Dále pak na téže straně dřevěná kazatelna s reliéfy sv. evangelistů. Na protilehlé straně pak dřevěný kříž s Kristovým tělem v podživotní velikosti. Kostel má pak dva postranní oltáře opírající se o vítězný oblouk: Nejsvětější srdce páně a Panna Maria. Nynější farní budova je z roku 1783 a má ve štítu kamenný znak vrchnosti Salm - Reifferscheidtů. Kolem kostela je starý hřbitov s barokními náhrobními stélami z přelomu 17. a 18. století. I kostelní zvony měly své osudy. První kostelík z roku 1436 i druhý z roku 1470 měl svůj zvonek na sezvánění věřících, ale bohužel se o nich nedochovaly žádné zprávy.Zvony nově postaveného kostela pocházejí z roku 1621 a nesly zajímavé nápisy. V roce 1807 velký zvon praskl, byl snesen a přelit a 8. prosince téhož roku byl opět na věž zavěšen. Dne 14. června byly vysvěceny nové zvony kanovníkem Kasperem z Jiříkova. Zvony byly ulity firmou M. a C. Ohlsen v Lübecku. 21. srpna 1917 byly všechny tyto zvony sňaty a odvezeny pro válečné účely. 20. února vyzváněly naposledy mezi pátou a šestou hodinou. Na věži zůstal jen sanktusový zvonek. 20. listopadu 1921 v 19 hodin se rozezvučely nové zvony, které ulila firma Richard Herold v Chomutově. Každý zvon měl své jméno: Sv. Bartoloměj, tón Es, váha 1230 kg. Zvonil při pohřbech dospělých a při zvláštních příležitostech. Sv. Marie, tón Fis, váha 790 kg. Zvonil při klekání. Sv. Josef, tón Ais, váha 360 kg. Užíval se při vyzvánění na bohoslužby. Velikonoční, tón Cis, váha 202 kg. Užíval se při pohřbech dětí a mladistvých. Byl věnován Spolkem Velikonočních jezdců a Pěveckým spolkem ve Velkém Šenově v Čechách. Den svěcení zvonů byl velikým svátkem pro celé město. Před Obecnou školou bylo postaveno lešení ozdobené girlandami a na něm umístěny zvony. Girlandami a prapory byly vyzdobeny všechny domy ve městě. Odtud byly zvony převezeny k portálu kostela, kde byly vysvěceny pražským světícím biskupem, lipovským rodákem, Václavem Antonínem Frindem. V letech 1942 - 43 byly tři velké zvony z věže sňaty a odvezeny pro válečné účely druhé světové války. Ve věži zbyl jen zvon Velikonoční. 5. listopadu 1903 byly na kostelní věž instalovány věžní hodiny firmou Liebing ve Vídni, které byly v roce 1994 opraveny firmou ELEKON z Vyškova. V tomto roce také dochází z důvodu havarijního stavu kostela k jeho uzavření pro veřejnost a poté prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Svatý Bartoloměj Svatý Bartoloměj byl učedníkem Ježíše Krista a byl jedním z apoštolů, kteří byli svědky Ježíšova zmrtvýchvstání. Pocházel z Kány Galilejské a po Kristově smrti odešel do Indie a Arménie, kde kázal Matoušovo hebrejské evangelium. Proslavil se schopností uzdravovat nemocné a především posedlé. Tak údajně vyléčil od posedlosti dceru arménského krále Polimia, načež se celá královská rodina obrátila na křestanství. Zuřící pohanští kněží poštvali proti Bartolomějovi pohanského králova bratra, který ho dal zatknout a krutě mučit. Nakonec ho odsoudili k "Perskému trestu smrti", kdy byl zaživa ztažen z kůže a ukřižován, (kolem r. 50 n. l.). Ostatky sv. Bartoloměje jsou v současné době uloženy v Římě, v bazilice na ostrově uprostřed řeky Tibery. Část ostaků získal také Karel IV. pro Svatovítskou katedrálu v Praze. Svatý Bartoloměj je uctíván jako patron horníků, řezníků, knihařů, krejčích, sedláků, vinařů, pekařů, pastevců, sedlářů, koželuhů, obuvníků a štukatérů. Bývá vzýván při nervových a psychických chorobách a při kožních nemocech.

O panování hraběte Leopolda

V roce 1719 se stal majitelem lipovského panství, jehož součástí byl také Velký Šenov, hrabě Leopold z rodu Salmů. Aby se stal však majitelem, musil vyplatit své sourozence. Protože tento dobrodruh neměl hotové peníze, byl nucen si vypůjčit 327000 zlatých. Když uvážíme, že hrabě Leopold vedl v mládí dobrodružný život v mnoha vojenských službách a funkcích u císařského dvora a ze svého nákladného života v Lipové nechtěl slevit, dovedeme si představit, jaký "blahobyt" prožívali jeho poddaní, kteří tento život musili zaplatit. A že se hrabě činil! Jakožto každý šlechtic šel na svém panství na ruku církvi. O tom svědčí stavba kostela ve Vilémově, který dal postavit v letech 1726 - 1731, v něm také nechal zřídit i rodinnou hrobku salmovskou. V rámci svého svatého snažení nezapomněl ani na Velký Šenov. V roce 1728 nechal instalovat na křižovatce silnic pod kostelem sousoší Sv. Jana Nepomuckého. Sochou tohoto světce přikázal ozdobit také silniční můstek směrem na Janovku a podobná socha se ocitla při cestě do Vilémova. Pro Lipovou také nešetřil sil. V letech 1737 - 1739 dal přestavět své zámecké sídlo. Tuto přestavbu připomíná vtesaný latinský nápis, jenž v českém překladu zní: "Sám s Turky v boji, v míru pak tento zámek zbudoval." V roce 1748 se Lipová jeho přičiněním stala městečkem s právem tržním. Ve druhé polovině svého života se hrabě Leopold usadil a začal se plně věnovat hospodaření na svém statku. Avšak úspěšnější v hospodaření byla prý jeho třetí a poslední manželka, hraběnka Marie Karolina z Dittrichsteinu. Za jejího řízení prosperita panství stoupala. Tyto všechny novoty měly i své stinné stránky. Na všechny přestavby, jak již bylo řečeno, bylo třeba mnoha peněz a ty byly vydřeny za cenu tvrdších robot a přísnějších dávek, které musili zaplatit poddaní jeho hraběcí jasnosti. Není proto divu, že někteří z nich raději volili odchod z panství a často nacházeli práci na tuzemských nebo zahraničních manufakturách. Hrabě Leopold však se připomněl i v Šenově. Totiž za jeho života vznikl Leopoldov, část dnešního Velkého Šenova. Obec při svém vzniku měla samostatného rychtáře a svou nezávislost si uhájila do roku 1847, kdy byla ještě s obcemi Šenov, Malý Šenov a Janovka sloučena v jednu velkou obec, a tou je dnešní Velký Šenov. V roce 1769 hrabě Leopold umírá. Ještě chvíli spravuje jeho panství již zmíněná hraběnka Marie Karolina, která pak byla vystřídána Leopoldovým synem Františkem Václavem, jenž dosáhl plnoletosti. Ale to už je jiná historie.

O loupežnících na Šluknovsku

Na přelomu 18. a 19. století řádila na Šluknovsku a v přilehlých oblastech Horní Lužice tlupa Jana Karáska, alias Pražského Honzy, jinak zvaného ještě Pražák. Karásek se narodil roku 1765 v Praze na Smíchově. Vyučil se truhlářem a pak i řezníkem. Nějaký čas žil na Moravě. Později se vrací do Čech, kde pracuje ve Slaném a Litoměřicích. V posledním městě jej přistihli při krádeži a odsoudili ke čtyřem letům vězení. Když si tento trest poctivě odpykal, byl jistým verbířem označen za vojenského zběha, a proto jej odvedli k pěšímu pluku. Dlouho však zde nepobyl a utekl do Stolpenu v sousedním Sasku, kde se pak živil jako podomní obchodník. Oženil se pak s dívkou, jež pocházela z Fukova, zaniklé obce u Šluknova. Spolu měli dceru Veroniku. Karáskova žena však zemřela a budoucí "Pražský Honza" odešel do Eubau. Zde byl opět poznán jako vojenský zběh, a tak se už podruhé ocitá v Litoměřicích u pěšího pluku. Vojenské řemeslo se však Karáskovi zajídá, a proto po třech měsících opět zběhne a usadí se v Leutersdorfu, ležícím nedaleko Rumburka, pod ochranou tamního hostinského Greibicha, otce jeho budoucí druhé manželky Magdaleny. Bylo to právě v Leutersdorfu, kde sestavil svou slavnou loupežnickou tlupu. Z archívních materiálů vysvítá, jak poznamenává pan Jindřich Píša, že šlo o jakousi "sbírku invalidů": jistý Wessel má ochrnutou ruku, dalšímu členovi bandy Engelmannovi chybí oko, Budyšínskému někde usekli polovinu nosu, Kohler byl hluchý a Fritz kulhavý. Přesto však tito "invalidé" dokázali za noc urazit i třicet kilometrů pěší chůzí. Taktika, kterou určoval zásadně "Pražský Honza", byla následující: nejprve si banda vytipovala oběti, to provedl sám Karásek, pak v tchánově hospodě určil den, kdy se má přepadení konat. Lupiči se pak zamaskovali, tváře si začernili sazemi a odebrali se na místo, to už však měli rozděleny role, které museli beze zbytku splnit. Tři chlapy ponechal Karásek venku jako hlídku, tři další členové tlupy obsadili přízemí domu a zbytek bandy provedl samotnou loupež. Často si Karásek najímal i tzv. odborníky proti psům. Scénář přepadení se většinou neměnil. Lapkové rodinu vytáhli z postelí, postavili ke zdi a pak ji bez milosti obrali, potom byly zotvírány skříně a truhly, prohledána spižírna a sklep. Pokud se zlosynům kořist nelíbila, okradené ještě zmlátili. Když sousedé, probuzeni hlukem, chtěli nešťastníkům pomoci, byli zahnáni "hlídkou", jež je ohrožovala pistolemi. Po úspěšné loupeži se pak ještě tu noc v leutersdorfském hostinci do rána oslavovalo. Při tom se dělila kořist, což vyvolávalo časté hádky a rvačky. Sám "Pražák" si vybral vždy největší díl a také nejlepší. Lup ukrývali bandité v samotném Leutersdorfu, ale také jedna skrýš se prý nacházela v lese za dnešní nemocnicí v Rumburku - Podhájí. S tím se však "Pražský Honza" nespokojil, a často byl tak drzý, že již druhý den se procházel nepoznán po místě činu a bavil se bezmocným zoufalstvím okradených a jejich sousedů. Často však byl poznán a polapen, ale opět pomocí své tlupy se osvobodil. Karásek v té době mohl celkem bez problémů loupit, vždyť policie na své objevení teprve čekala a armáda, která mohla jak se později i ukázalo, být "Pražákovi" zdatným soupeřem, nebyla často po ruce. A tak banda beztrestně řádila po celém Šluknovsku a Horní Lužici. Ale s jídlem roste chuť a banda udělala obrovskou chybu, přepadla totiž rodinu v samotném Leutersdorfu. Tehdy nastalo velké zděšení. Pokud Karásek se svými kumpány loupil v blízkém nebo vzdáleném okolí, leutersdorfští z toho měli často i legraci. Ale teď tlupa loupila v samotné obci, a to si vyžadovalo přiměřenou odvetu. Ještě té noci byl vyslán rychlý posel do Hainewalde, kde se zdržovala silná vojenská posádka. 1. srpna 1800 byli loupežníci pochytáni četou dragounů. Po výslechu byly pak objeveny i skrýše, kde se nacházela naloupená kořist. Do Podhájí musel dovést dragouny sám Karásek a sám také musel na svých zádech lup do Leutersdorfu odnést. V podhájské skrýši bylo objeveno 200 zlatých dukátů, 900 tolarů ve stříbře a dvě plná prostěradla cenností. Z blízka i z dáli přicházeli lidé, aby shlédli legendárního "Pražského Honzu" na vlastní oči. Vojáci dokonce zavedli jakési vstupné, a sice groš na osobu, a proto mezi 2. a 7. srpnem se jim podařilo vybrat přes 100 tolarů. 8. srpna byli loupežníci odvedeni do Budyšína, kdy byli zprvu odsouzeni k lámání kolem. Nejmladšímu z nich, osmnáctiletému mladíkovi, byl trest změněn na stětí. Karáskova žena byla odsouzena k pěti letům vězení. V Sasku však v této době vládl kurfiřt Bedřich August, zvaný Spravedlivý, a ten zavedl určité reformy do soudní praxe. Jimi odstranil středověké mučení a také umožnil delikventům, aby se odvolali. I naši lapkové se dvakrát odvolali a trest jim byl změněn na doživotí, jejich osmnáctiletý druh byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. Sám vůdce Karásek byl postaven dvě hodiny na pranýř, a pak zakován do okovů o hmotnosti 15 kg. V té době mu bylo 38 let. "Pražák" pak často pracoval mimo věznici, a tak bylo dost zájemců, kteří si tuto loupežnickou legendu chtěli prohlédnout. Vypráví se, že jedné ženě, která jej ukazovala svému malému synovi, rozsekl tvář. Útoku nebyl ušetřen ani sám kurfiřt, jež přijel za Karáskem s úmyslem dát mu milost. Zločinec byl pak za útok na Bedřicha Augusta přikován k pryčně a pomalu začal upadat. 14. září 1809 pak zemřel. Úplně však Karásek nezemřel. Naši němečtí sousedé na něj ještě dlouho vzpomínali. Objevli se i pisálci, kteří o něm psali smyšlené příběhy, v nichž tento zločinc, jež se ničeho neštítil, vystupuje jako lidumil a hrdina. Tak ostatně skončili všichni tzv. zbojníci. Za jejich života se jich každý bál, a po jejich smrti byli oslavováni jako mstitelé bezpráví, kteří bohatým brali a chudým dávali.

Opět o loupežnících v okolí Šenova

Dalším lupičem v našem okolí byl Josef Rauscher, pytlák, palič a vrah. Jestli Karásek řádil v okolí Rumburka a Varnsdorfu, podobně se činil Rauscher v Brtníkách a přilehlé oblasti. J. Rauscher přišel do zdejšího kraje jako voják z Německa. Byl ubytován v Brtníkách, namluvil si děvče z Vlčí Hory, nechal vojnu vojnou, koupil si chalupu uprostřed lesa a roku 1730 se oženil se svou milovanou Rosinou. Manželství ho však nezkrotilo, naopak Rauscher se stal postrachem celého okolí. Netrvalo dlouho a vyhořel dům nejbližšího Rauscherova souseda, jistého Endlera. Chudák musil hledat přístřeší u cizích lidí. Pomohl mu žhářův tchán. Dříve však, než si Endler mohl pomoci sbírkami k výstavbě nového domu, vyhořelo i stavení tchánovo, a tím vzal za své i poslední Endlerův majetek. Lipovský majitel velkostatku Leopold hrabě Salm se nad oběma vyhořelými slitoval a daroval jim dřevo na stavbu domů. To však se žháři nelíbilo, a proto posadil oběma nešťastníkům červeného kohouta na jejich stavení opět. Tyto požáry dokázaly, že je někdo zakládá, že oba sousedé nevyhořeli náhodou. V té době bylo Brtnicko vzrušeno několika vraždami, jež nasvědčovaly, že je spáchal Rauscher. 8. října 1736 si zlosyn vyčíhal mezi Kamenicí a Chřibskou obchodníka obilím, Zachariáše Fligerta z Křečan, který se vracel z obchodní cesty s naditou peněženkou. Rauscher Fliegerta přepadl, zavraždil a jeho majetek si přivlastnil. Menší kořist získal loupežník, když pro pár haléřů zabil starého žida, jenž marně prosil o smilování. Rauscher byl od této chvíle sledován, nikdo se však proti němu o nic nepokusil, neboť o něm kolovala pověst, že má jistou červenou vestu, jež jej činí neviditelným. Když vraždy přibývaly, odhodlala se vrchnost k postihu. Rauscher měl být polapen pomocí lsti. Lupič totiž usiloval o koupi mohutného buku u svého stavení. Vrchnost však buk dlouho prodat nechtěla. A tak jednou lesní zaměstnanci v noci obklopili Rausherův dům a ráno jeden z nich zabušil na dveře, že prý správa velkostatku se uvolila strom prodat. Rauscher radostně otevřel dveře a vyšel na dvůr, kde byl chycen a spoután řetězy. Marně zločinec prosil, aby mu aspoň dovolili se obléci do pořádných šatů. To mu však umožněno nebylo, protože jeho věznitelé se obávali pověstné červené vesty. Hned nato byl odvezen do Lipové. Vypráví se však, že povoz na jednom místě zastavil a koně prý nemohli dále. Současně s Rauscherem byla zatčena i jeho žena a při prohlídce domu se našlo mnoho nakradených věcí. Rosina při výslechu přiznala veškerá žhářství a všechny loupežné vraždy, jež spáchal její manžel. Dodala však také, že jí hrozil zabitím, kdyby něco vyzradila. V Lipové pak byl Josef Rauscher odsouzen k smrti a v roce 1740 jej oběsili.

Rychtáři

Ještě dnes se setkáváme se slovem "rychta" nebo "soud" v názvech některých restaurací. Ku příkladu "Na staré rychtě" nebo "Na starém soudu". Pokusíme se objasnit tyto starodávné pojmy. Ve feudální době, kdy velká a rozlehlá panství byla spravována z jednoho centra hradského orkuhu, později panské kanceláře, bylo nutné v jednotlivých obcích mít svého zástupce a prostředníka mezi vrchností a poddanými. A tak se během doby vyvinula funkce nižšího panského úředníka - rychtáře. Rychtář (z německého Richter) byl tedy panským úředníkem s nižší soudní a správní pravomocí, dosazený a jmenovaný vrchností do vsí a měst. Odznakem jeho úřadu bylo tzv. "rychtářské právo", řezbou zdobené dřevěné žezlo, které vrchnost při audienci rychtářům při jejich uvedení do úřadu slavnostně předávala. V některých případech za věrné služby byl rychtář propuštěn z poddanství a stal se svobodným a někdy i dědičným rychtářem (Erbrichter). Jeho dům pak byl zván rychtou. Někdy byl rychtář dosazen do vrchnostenského domu - rychty - kde se provozovala hostinská živnost a on se tak stal hostinským a čepoval pivo z panského vrchnostenského pivovaru. Jako vzpomínku na tyto časy se slovo rychta nebo soud ocitá v názvech dnešních restaurací. I Šenov jako poddanská obec měla své rychtáře, jejichž jména jsou zapsána ve staré školní kronice. Jsou to: Melchior Frenzel, učitel a zemský rychtář, který zemřel 23. března 1660 ve věku 90 let. V letech 1660 - 1717 byl šenovským rychtářem Baltazar Endler, současně byl i písařem na velkostatku v Lipové. 1717 - 1739 Josef Endler, asi syn předešlého. 1739 - 1742 byl nejprve zástupcem rychtáře Ferdinand Beutel a od roku 1772 se stal skutečným správcem rychty. V roce 1772 byl jmenován rychtářem Josef Endler, syn předchozího rychtáře. V letech 1772 - 1789 byl nejprve administrátorem Josef Paul z Leopoldova. V roce 1789 byl skutečným rychtářem Antonín Weber. 1789 - 1798 byl adminidtártorem zdejší učitel Karel Lißner. V letech 1798 - 1810 byl dědičným lenním rychtářem Jan Endler. 1810 - 1844 vykonával rychtářský úřad statkář a majitel bělidla v Horním Šenově č.p. 62 Josef Lauermann. 1844 - 1851 se stal rychtářem zdější kupec a obchodník Karel menzel z č. p. 317. Roku 1847 zemřel František Josef Jäger, rychtář z Leopoldova a Malého Šenova. Po jeho smrti byly obě, dříve samosprávné obce spojeny se Šenovem. V letech 1851 - 1854 byl nejdříve rychtářem a později starostou Jan Petters, hospodář na šenovském gruntě č. p. 316. 1854 - 1860 byl starostou obce obchodník Jan Zimmer z č. p. 130. 1860 - 1867 byl nejprve starostou a od r. 1864 voleným představeným obce František Jäger, mlynář a majitel pily v Leopoldově č. p. 34. V roce 1857 zemřel rychtář z Hraběcího a Janovky Jan Heine a po jeho smrti byly obě tyto obce spojeny se Šenovem. 1867 - 1872 byl představeným obce obchodník ze Šenova č. p. 280 František Paul. 1872 - 1884 byl představeným obce Josef Schams, obchodník v Šenově č. p. 132. 1884 - 1896 zde úřadoval Augustin Schorisch, továrník a majitel statku v Šenově č. p. 181. V roce 1896 byl voleným představeným obce Josef Katzer, majitel usedlosti v Šenově č. p. 244. A zde zápis školní kroniky končí.

Řezbáři

Během staletí se naše severočeská oblast proslavila stavbou jesliček. Důvodem proč právě zde na severu Čech se vyvinula tak velká péče o stavbu řezbovaných jesliček, jsou zvláštní okolnosti. Za panování Marie Terezie (1740 - 1780) a zvlášť pak za panování jejího syna Josefa II. (1780 - 1790) obdrželi severočeští tkalci výsady, aby známou "rumburskou vébu" mohli dovážet do Vídně a dalších měst. Přitom se naši uměnímilovní předkové seznamovali na trzích ve Vídni s vyřezávanými jesličkami, zakoupili je a donesli v rancích na zádech domů. Tyto první figurky pocházely z Tyrol. "Krabičkář", jak zde nazývali milovníka jesliček, dal podnět k tomu, aby tyrolští řezbáři před vánocemi přivezli své figurky do Šluknova. V roce 1818 skutečně v říjnu přišli tyroláci a v hositnci "U jelena" vyložili své výrobky. Vlaši, jak se sami označovali, měli na svých kárkách bedny s hotovými i polovyřezanými figurkami, které před zraky diváků v hositnci dohotovovali. A tak se do Šluknova dostaly první "vlašské" jesličky. V roce 1836 přišli tito řezbáři do města naposledy. Jedním z prvních, který vyšel ze školy "vlašských řezbářů" byl akademický malíř Franz Grohman, lidově zvaný "Malerfranzl", známý v celém okolí. Figurky, plné živého výrazu, řezboval sochař Johann Ulbrich a Josef Hampel. U nich a i u dalších řezbářů jsou figurky oděny do dobových krojů XVIII. století, s výjimkou svaté rodiny a tří králů. Velkého úspěchu dosáhl Josef May, lidem byl nazýván "Bittnersepfel". Vzory k jeho řezbám mu namalovali malíři Schnorr a Führlich. Dalším řezbářem byl Ignác May a jeho mladší syn Emil. Oba vyřezávali figurky přesně podle Führlichových předloh i podle biblických obrazů Schumacherových. Emil May daroval svým několika přátelům originální figurky tří králů. Jako nedostižný řezbář jesliček platil ve své době malíř Dominik Rudolf, narozený v roce 1863 ve Studánce u Varnsdorfu. Pracoval u malíře v Jiřetíně pod Jedlovou a odešel později do Mnichova. Učil se z vystavených Schmederschových sbírek v Národním muzeu. V nich nalezl inspiraci pro vlastní řezbu. Škoda, že zemřel tento skutečný řezbářský mistr v plné síle své tvorby. Jeho nádherné řezby vlastnil učitel Pius Ulbricht ve Šluknově. Pozadí k betlémům maloval Franz Kümpel z Rumburka a jeho mistr Josef Neumann, který cestoval po "svaté zemi", aby se stal jedinečným malířem jesliček. Z dalších, jejichž betlémy se alespoň z části dochovaly dodnes, jmenujme Antona Wendlera, který vyřezal betlém pro Šluknov a Filipov a Josefa Diessnera, jehož betlém se staví v kapucínském kostele v Rumburku. Oba pracovali v Jiříkově, kde měli své řezbářské dílny. Není možno nevzpomenout dalších jmen zdejších řezbářů jako je Anton Müller, starý mistr rumburských jesliček, Herbrich z Rumburka, Herbrich z Křečan, Franz Rosche z Rožan, který vyřezal betlém pro kostel ve Fukově. Z malířů pozadí stojí zato jmenovat Eduarda Kindermanna z Jiříkova a J. Pietschmanna ze Šluknova, který vyzdobil krajinu jesliček v děkanském kostele ve Šluknově. Ještě je třeba uvést dvě jména řezbářů, jejichž věhlas pronikl až za hranice: Franz Rosche, kameník, který pro úraz v první světové válce již nemohl své povolání vykonávat, využil svého talentu, zdokonalil se v řezbování a stal se skutečně světovým řezbářem. Mnohé figurky ve Šluknově i v cizině vyšly z jeho dílny. Druhým nadějným řezbářským umělcem byl učitel Franz Schütz ze Šenova. Vysvědčením o jeho řezbářském umění je misionářský kříž v arciděkanském kostele ve Šluknově s Ukřižovaným v životní velikosti. Také anděl zvěstující radostné poselství v jesličkách tohoto města je jeho dílem. Jeho řezby se vyznačují jemností, živostí a něhou, jakou zřídka kde najdeme. Schütz, který v době kdy vyučoval na zdejší škole, zpracovával svá dílka podle vnitřních prožitků jemnou tvůrčí silou. Jeho úplné jesličky byly kdysi umístěny u zámečnického mistra Weicherta ve Šluknově. Na závěr je třeba poznamenat, že jen něco bylo zachováno po druhé světové válce. Něco bylo uloženo v šluknovském regionálním muzeu, něco je v rumburském muzeu. Vyhořením budovy muzea ve Šluknově vzalo mnoho figurek za své. Jen zbytky nalezneme velmi poskrovnu ve zdejších kostelích. Odchodem zdejších Němců po roce 1945 až 1946 vzalo za své i řezbářské umění na Šluknovsku.

O sochařském rodu Riedlů

Na přelomu 17. a 18. století žila ve Velkém Šenově rodina sochařů Riedlů, zdejších mistrů baroka. Význačným představitelem této rodiny je sochař Kristián Riedl, autor sochy svatého Jana Nepomuckého, jež stojí na můstku u domu č. p. 127. Socha má zdobený podstavec, celá je z pískovce, tohoto častého materiálu barokních umělců kamene. Podle archívních dokumentů uzavřel také tento umělec 25. 10. 1740 s hrabětem Salmem smlouvu, v níž se zavazoval, že provede výzdobu přední brány lipovského zámku. S díly Kristiána Riedla se však můžeme setkat i v jiných místech výběžku. Roku 1736 totiž dokončil sochu svatého Leopolda, jež byla určena k výzdobě hlavního vchodu vilémovského kostela. Na základě další smlouvy postavil před již uvedeným kostelem můstek přes potok a také jej vyzdobil čtyřmi sochami. Hrabě Salm se však obracel se svými zakázkami i na jiné členy tohoto rodu. Například v roce 1770 pověřil lipovského sochaře Josefa Riedla a také jeho syna Jana Josefa z Velkého Šenova zhotovením sochy svatého Josefa, čtyř andělů a čtyř váz s Marií. Zajímavý je dovětek smlouvy, který předpokládá, že pokud otec Josef Riedl zemře, dílo dokončí jeho šenovský syn. V souvislosti s již jmenovaným Kristiánem Riedlem připomíná kronikář Jindřich Píša chabařovického rodáka Jana Jiřího Riedla a upozorňuje na nejasné okolnosti jeho případného příbuzenství k této rodině. Zároveň však Jindřich Píša dodává, že Kristián a Jan Jiří Riedlové zanechávají po sobě sochy ze stejného období a z toho usuzuje, že Jan Jiří Riedl nejen že patřil k tomuto sochařskému rodu, nýbrž také pracoval v jeho společné dílně s Kristiánem Riedlem.

Sochař František Josef Petrick a Velký Šenov

Kromě rodu Riedlů, se kterým byla šenovská veřejnost již dříve seznámena, se podílel na sochařské výzdobě našeho města i profesor drážďanské Akademie, František Josef Petrick. Tento drážďanský umělec se narodil 29. srpna 1770 v Třebenicích na Litoměřicku v rodině tamějšího truhláře. U svého otce se malý František Josef vyučil truhlářem. Po získání výučního listu odchází do Litoměřic, kde se pod dozorem mistra Wiküpa učí řemeslu kamenickému. V sochařství se zdokonaloval pod vedením svého pražského učitele Molinského. Ten brzy rozpoznal nadání svého žáka, a pro další růst v tomto oboru mu doporučil studium na Akademii v Drážďanech. Tam se František Josef Petrick vzdělává v kresbě a modelování a zároveň navštěvuje hodiny dvorního sochaře profesora Dorsche. Zakrátko si mladého umělce všiml saský král Bedřich August I., jenž jej roku 1795 jmenuje dvorním sochařem. Tato pocta však našeho krajana neomámila, proto již v roce 1801 své umění zdokonaluje studiem v Itálii. Panovník ani později na Petricka nezapomněl a dekretem z 6. prosince 1815 jej jmenoval po Dorschově smrti novým profesorem na Adakemii, kde pak působí až do svého skonu 23. ledna 1844. Ačkoli jeho hlavním působištěm bylo Sasko, s jeho výtvory se můžeme setkat i v blízkém Šluknovském výběžku. Co se týče Velkého Šenova, je Petrick autorem náhrobku Filipa Jakuba Menzela, šesti náhrobky se může pochlubit i starý hřbitov kolem kostela. S tvorbou jeho rukou se však můžeme setkat i na jiných místech Šluknovska. Jeho sochy budeme obdivovat na Anenském vrchu u Lobendavy, z jeho autorské dílny pochází návrh výzdoby čtyř oltářů - hlavního a tří postranních - a kazatelny v lipovském kostele. Jako učitel vychoval i mnoho žáků, kteří potom kráčeli v jeho šlépějích. Mezi nimi vyniká jeho syn Ferdinand, s jehož dílem se můžeme setkat v krásnolipském kostele. V dnešní době, kdy výplody ducha se měří jen penězi a mnohé z nich zanikají pod údery moderních barbarů, musíme neustále připomínat každému, aby si odkazu minulosti vážil. Nejde totiž o jakési staré haraburdí, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale - jak dokládají díla sochařské rodiny Riedlů a Františka Josefa Petricka - o tvorbu velkých mistrů, jichž si ve své době vážily hlavy korunované a nositelé tzv. modré krve, kteří často toto umění vyvažovali zlatem. A proto neničme, nechme na pokoji krásu, již nám k potěše ducha zanechali naši předkové.

Friedrich August Ferdinand Pettrich

Zajímavosti z naší kroniky Vývoj církevních poměrů na Šluknovsku V raném středověku území Šluknovska nenáleželo k pražské diecézi, nýbrž k míšeňské. Celá staletí zde však nevládl politický klid. Kapitulnímu proboštství v Budyšíně byly podřízeny hraniční děkanáty Budöšin, Bischofswerda, Ka menz, Löbau, Hohenstein - Sebnitz a další dále na západ ležící děkanáty. Farnosti na Šluknovsku náležely k budyšínskému děkanátu. Ve 14. století se situace změnila a Šluknovsko bylo rozděleno mezi děkanáty Bischofswerda, Löbau a Sebnitz, ke které patřil mimo jiné i Šenov. První kostelíky byly dřevěné, jednolodní stavby kryté došky, nebo šindelem. Obvykle měly malou věžičku se zvonkem. Reformace přišla z Německa a přinesla do této oblasti náboženské luteránství. Této víře přál tehdejší vládnoucí rod Šlejniců, a tak v roce 1552 byly všechny obce na šlejnickém panství evangelické. Ještě v roce 1495 Míšeňská biskupská kronika připomíná, že Šenov společně se Šluknovem, Mikulášovicemi a Lobendavou náleží k děkanátu Hohenstein-Sebnitz. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 přijal císař Ferdinand II. přímá protireformační opatření. Nekatoličtí duchovní a učitelé byli vypovězeni ze země, luteránské knihy byly páleny na hranicích a evangelické vyznání bylo zakázáno. A tak už v roce 1690 se stal tento kraj čistě katolickým územím a tak tomu bylo až do roku 1945. Církevní život v okrese Šluknov byl snad nejživější a nejzajímavější v Čechách. Velmi silná byla návštěvnost bohoslužeb, kostely byly plné věřících a účast na církevních slavnostech a poutích byla obrovská. Obyvatelstvo velmi pozorně sledovalo kázání kněží. Náboženský zpěv byl připravován a nacvičován ve všech spolcích. Z našeho regionu pocházelo také velké množství kněží, kteří se stali církevními hodnostáři. Za všechny je nutné jmenovat Augustina Hille, pozdějšího 11. biskupa litoměřického, jenž se narodil 2.12.1786 ve Velkém Šenově. Také mnohé řády přispívaly k religiozitě kraje, např. kapucíni v Rumburku a redemptoristé ve Filipově. Náboženské cítění zdejších lidí se promítlo i v politice, neboť mezi zdejším obyvatelstvem nabyla vrchu křesťanského sociální strana. Příslušníci této strany počali ovlivňovat obecní správu měst a obcí, a tak se také stávalo, že se často dostaly do sporu lidové samosprávy a církevní otcové. Kostel sv. Bartoloměje ve Velkém Šenově Autor: Zpracováno podle materiálů, mgr. Jindřicha Píši O původním dřevěném kostelíku je zmínka doložená k roku 1346, kdy církevně spadal k arcibiskupství v Sebnitz. V roce 1470 je již natolik zchátralý a velikostí nevyhovující, že hrozí jeho zřícení. Z tohoto důvodu museli zdejší obyvatelé chodit na bohoslužby do Lipové. V době dešťů a v zimě byli polní cesty často neschůdné, proto se starší města rozhodli, že nechají postavit nový kostel. Dlouho se však nemohli dohodnout, na kterém místě. Jedni navrhovali, aby byl postaven na návrší, kterému se říká "Urberg", jiní zase chtěli mít kostel postavený uprostřed vsi na místě, kde kdysi nějaký oráč nalezl zakopaný kalich. Když vrchnost povolila stavbu nového kostela a zdarma poskytla kámen, dřevo a jiný stavební materiál, začali sedláci vše svážet na Urberg. Stavbu kostela však zhatila tragická událost. Na staveništi byla jednoho dne nalezana zavražděná dcera místního kováře, Líza. Bylo jí probodeno srdce. Ale zvláštní byla ještě jedna věc. Veškerý stavební materiál byl přenesen na místo, kde byl původně nalezen kalich. Toto tajemné přemístění materiálu považovali obyvatelé za Boží pokyn a nový kostel začali budovat na místě, kde stojí dodnes. Vrah mladičké Lízy byl brzo nalezen. Byl jím selský synek Filip, který sice Alžbětu miloval, ale zároveň na ní velmi žárlil. Alžběta se chtěla vdávat a vyzvala Filipa, aby v noci přišel na Urberg a slibovala mu, že si na Bohu vyprosí milost, aby byli prvním párem oddaným v novém kostele. Je nutno podotknout, že Filip patřil k odpůrcům stavby kostela na Urbergu, a tak když se Líza domodlila a řekla "Amen", rozvzteklil se Filip natolik, že jí vrazil svůj nůž přímo do srdce. Později velmi litoval svého činu a jako pokání dal svým nákladem na Urbergu postavit kapličku. V rozmezí let 1585 až 1590, v období protestantismu, byl vystavěn hrabětem Thun - Salmem nový kostel, který na náměstí Velkého Šenova stojí dodnes. Byl osazen protestantskými pastory, v roce 1600 magistrem Baltazarem Beyerem z Pegau v Sasku a později Baltazarem Opitzem. O třicet let později, v roce 1621 získává kostel svůj první zvon, který ulil Ondřej Grause z Kamenice. Období církevních sporů a následné všeobecné rekatolizace nebylo nakloněno protestantům v Čechách, a proto byl farář Opitz se svými věrnými souvěrci v roce 1627 ze Šenova vyhnán do Sebnitz. 12. března 1688 byly pořízeny a instalovány nákladem Martina Lieschnera první věžní hodiny. V roce 1695, 18. března, zakoupili pan Jan Adam Grüner, vrchnostenský písař ze zámku v Lipové a Baltazar Endler, rychtář v Šenově nové varhany u varhanáře v Děčíně. Zaplatili za ně 80 tolarů. O dva dny později je přivezl učitel Zachariář Hertl, Jiří Sallmann a Zachariáš Grohn do Šenova a 24. března byly instalovány v kostele. V 18. století se šenovskému kostelu dařilo velmi dobře. Díky sponzorským darům získal kostel zlatý kalich v hodnotě 50 tolarů, tympány pro chrámovou hudbu za 43 zlatých (z dobrovolné sbírky šenovských dětí),byl vyzdoben strop a jiné části interiéru kostela malířem Janem Michaelem Faranschonem z Chomutova. Stará kostelní věž byla sňata až po zvony a znovu postavena. Věžní makovice byla pozlacena. V roce 1782 byl na zdejší faru dosazen farář Josef Hesse a nový kaplan Jiří Heer. Celá obec se radovala, protože celých 114 let v obci nebyl ani pastor ani farář. Do té doby církevní služby vykonávali duchovní z Lobendavy. O sto let později, 19. května 1783 byl položen základní kámen na stavbu nové farní budovy. V roce 1792 byly postaveny vstupní schody ke kostelu. V roce 1820 namaloval Jindřich Gotthold obraz "Umučení sv. Bartoloměje" pro hlavní oltář kostela. Nové varhany byly zakoupeny v roce 1844 od bratrů Fellerových z Království. Stály 1181 zlatých a 40 krejcarů. Velkým přínosem pro místní farnost byl litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille, šenovský rodák. Za jeho působení byly v kostele instalovány nové varhany, znovu pozlacen kříž a makovice kostelní věže, postavena a vysvěcena nová křížová cesta, kterou zhotovil na popud šenovského faráře Ambrože Hilleho zdejší sochař Karl Otto. Biskup Hille věnoval v roce 1854 šenovskému kostelu tělo mučedníka Gratiosa z římských katakomb. Hlavní oltář je v klasicistním slohu a tématem hlavního obrazu je umučení sv. Bartoloměje. Autorem obrazu je Jindřich Gotthold Arnoldi z Drážďan. Na okraji je patrné datum malby 1820. Nad hlavním obrazem je pak v kulatém rámu obraz Madony s Ježíškem v náručí. Na evangelní stěně absidy je umístěna na soklu se stříškou soška sv. Anežky římské. Dále pak na téže straně dřevěná kazatelna s reliéfy sv. evangelistů. Na protilehlé straně pak dřevěný kříž s Kristovým tělem v podživotní velikosti. Kostel má pak dva postranní oltáře opírající se o vítězný oblouk: Nejsvětější srdce páně a Panna Maria. Nynější farní budova je z roku 1783 a má ve štítu kamenný znak vrchnosti Salm - Reifferscheidtů. Kolem kostela je starý hřbitov s barokními náhrobními stélami z přelomu 17. a 18. století. I kostelní zvony měly své osudy. První kostelík z roku 1436 i druhý z roku 1470 měl svůj zvonek na sezvánění věřících, ale bohužel se o nich nedochovaly žádné zprávy.Zvony nově postaveného kostela pocházejí z roku 1621 a nesly zajímavé nápisy. V roce 1807 velký zvon praskl, byl snesen a přelit a 8. prosince téhož roku byl opět na věž zavěšen. Dne 14. června byly vysvěceny nové zvony kanovníkem Kasperem z Jiříkova. Zvony byly ulity firmou M. a C. Ohlsen v Lübecku. 21. srpna 1917 byly všechny tyto zvony sňaty a odvezeny pro válečné účely. 20. února vyzváněly naposledy mezi pátou a šestou hodinou. Na věži zůstal jen sanktusový zvonek. 20. listopadu 1921 v 19 hodin se rozezvučely nové zvony, které ulila firma Richard Herold v Chomutově. Každý zvon měl své jméno: Sv. Bartoloměj, tón Es, váha 1230 kg. Zvonil při pohřbech dospělých a při zvláštních příležitostech. Sv. Marie, tón Fis, váha 790 kg. Zvonil při klekání. Sv. Josef, tón Ais, váha 360 kg. Užíval se při vyzvánění na bohoslužby. Velikonoční, tón Cis, váha 202 kg. Užíval se při pohřbech dětí a mladistvých. Byl věnován Spolkem Velikonočních jezdců a Pěveckým spolkem ve Velkém Šenově v Čechách. Den svěcení zvonů byl velikým svátkem pro celé město. Před Obecnou školou bylo postaveno lešení ozdobené girlandami a na něm umístěny zvony. Girlandami a prapory byly vyzdobeny všechny domy ve městě. Odtud byly zvony převezeny k portálu kostela, kde byly vysvěceny pražským světícím biskupem, lipovským rodákem, Václavem Antonínem Frindem. V letech 1942 - 43 byly tři velké zvony z věže sňaty a odvezeny pro válečné účely druhé světové války. Ve věži zbyl jen zvon Velikonoční. 5. listopadu 1903 byly na kostelní věž instalovány věžní hodiny firmou Liebing ve Vídni, které byly v roce 1994 opraveny firmou ELEKON z Vyškova. V tomto roce také dochází z důvodu havarijního stavu kostela k jeho uzavření pro veřejnost a poté prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Svatý Bartoloměj Svatý Bartoloměj byl učedníkem Ježíše Krista a byl jedním z apoštolů, kteří byli svědky Ježíšova zmrtvýchvstání. Pocházel z Kány Galilejské a po Kristově smrti odešel do Indie a Arménie, kde kázal Matoušovo hebrejské evangelium. Proslavil se schopností uzdravovat nemocné a především posedlé. Tak údajně vyléčil od posedlosti dceru arménského krále Polimia, načež se celá královská rodina obrátila na křestanství. Zuřící pohanští kněží poštvali proti Bartolomějovi pohanského králova bratra, který ho dal zatknout a krutě mučit. Nakonec ho odsoudili k "Perskému trestu smrti", kdy byl zaživa ztažen z kůže a ukřižován, (kolem r. 50 n. l.). Ostatky sv. Bartoloměje jsou v současné době uloženy v Římě, v bazilice na ostrově uprostřed řeky Tibery. Část ostaků získal také Karel IV. pro Svatovítskou katedrálu v Praze. Svatý Bartoloměj je uctíván jako patron horníků, řezníků, knihařů, krejčích, sedláků, vinařů, pekařů, pastevců, sedlářů, koželuhů, obuvníků a štukatérů. Bývá vzýván při nervových a psychických chorobách a při kožních nemocech. O panování hraběte Leopolda V roce 1719 se stal majitelem lipovského panství, jehož součástí byl také Velký Šenov, hrabě Leopold z rodu Salmů. Aby se stal však majitelem, musil vyplatit své sourozence. Protože tento dobrodruh neměl hotové peníze, byl nucen si vypůjčit 327000 zlatých. Když uvážíme, že hrabě Leopold vedl v mládí dobrodružný život v mnoha vojenských službách a funkcích u císařského dvora a ze svého nákladného života v Lipové nechtěl slevit, dovedeme si představit, jaký "blahobyt" prožívali jeho poddaní, kteří tento život musili zaplatit. A že se hrabě činil! Jakožto každý šlechtic šel na svém panství na ruku církvi. O tom svědčí stavba kostela ve Vilémově, který dal postavit v letech 1726 - 1731, v něm také nechal zřídit i rodinnou hrobku salmovskou. V rámci svého svatého snažení nezapomněl ani na Velký Šenov. V roce 1728 nechal instalovat na křižovatce silnic pod kostelem sousoší Sv. Jana Nepomuckého. Sochou tohoto světce přikázal ozdobit také silniční můstek směrem na Janovku a podobná socha se ocitla při cestě do Vilémova. Pro Lipovou také nešetřil sil. V letech 1737 - 1739 dal přestavět své zámecké sídlo. Tuto přestavbu připomíná vtesaný latinský nápis, jenž v českém překladu zní: "Sám s Turky v boji, v míru pak tento zámek zbudoval." V roce 1748 se Lipová jeho přičiněním stala městečkem s právem tržním. Ve druhé polovině svého života se hrabě Leopold usadil a začal se plně věnovat hospodaření na svém statku. Avšak úspěšnější v hospodaření byla prý jeho třetí a poslední manželka, hraběnka Marie Karolina z Dittrichsteinu. Za jejího řízení prosperita panství stoupala. Tyto všechny novoty měly i své stinné stránky. Na všechny přestavby, jak již bylo řečeno, bylo třeba mnoha peněz a ty byly vydřeny za cenu tvrdších robot a přísnějších dávek, které musili zaplatit poddaní jeho hraběcí jasnosti. Není proto divu, že někteří z nich raději volili odchod z panství a často nacházeli práci na tuzemských nebo zahraničních manufakturách. Hrabě Leopold však se připomněl i v Šenově. Totiž za jeho života vznikl Leopoldov, část dnešního Velkého Šenova. Obec při svém vzniku měla samostatného rychtáře a svou nezávislost si uhájila do roku 1847, kdy byla ještě s obcemi Šenov, Malý Šenov a Janovka sloučena v jednu velkou obec, a tou je dnešní Velký Šenov. V roce 1769 hrabě Leopold umírá. Ještě chvíli spravuje jeho panství již zmíněná hraběnka Marie Karolina, která pak byla vystřídána Leopoldovým synem Františkem Václavem, jenž dosáhl plnoletosti. Ale to už je jiná historie. O loupežnících na Šluknovsku Na přelomu 18. a 19. století řádila na Šluknovsku a v přilehlých oblastech Horní Lužice tlupa Jana Karáska, alias Pražského Honzy, jinak zvaného ještě Pražák. Karásek se narodil roku 1765 v Praze na Smíchově. Vyučil se truhlářem a pak i řezníkem. Nějaký čas žil na Moravě. Později se vrací do Čech, kde pracuje ve Slaném a Litoměřicích. V posledním městě jej přistihli při krádeži a odsoudili ke čtyřem letům vězení. Když si tento trest poctivě odpykal, byl jistým verbířem označen za vojenského zběha, a proto jej odvedli k pěšímu pluku. Dlouho však zde nepobyl a utekl do Stolpenu v sousedním Sasku, kde se pak živil jako podomní obchodník. Oženil se pak s dívkou, jež pocházela z Fukova, zaniklé obce u Šluknova. Spolu měli dceru Veroniku. Karáskova žena však zemřela a budoucí "Pražský Honza" odešel do Eubau. Zde byl opět poznán jako vojenský zběh, a tak se už podruhé ocitá v Litoměřicích u pěšího pluku. Vojenské řemeslo se však Karáskovi zajídá, a proto po třech měsících opět zběhne a usadí se v Leutersdorfu, ležícím nedaleko Rumburka, pod ochranou tamního hostinského Greibicha, otce jeho budoucí druhé manželky Magdaleny. Bylo to právě v Leutersdorfu, kde sestavil svou slavnou loupežnickou tlupu. Z archívních materiálů vysvítá, jak poznamenává pan Jindřich Píša, že šlo o jakousi "sbírku invalidů": jistý Wessel má ochrnutou ruku, dalšímu členovi bandy Engelmannovi chybí oko, Budyšínskému někde usekli polovinu nosu, Kohler byl hluchý a Fritz kulhavý. Přesto však tito "invalidé" dokázali za noc urazit i třicet kilometrů pěší chůzí. Taktika, kterou určoval zásadně "Pražský Honza", byla následující: nejprve si banda vytipovala oběti, to provedl sám Karásek, pak v tchánově hospodě určil den, kdy se má přepadení konat. Lupiči se pak zamaskovali, tváře si začernili sazemi a odebrali se na místo, to už však měli rozděleny role, které museli beze zbytku splnit. Tři chlapy ponechal Karásek venku jako hlídku, tři další členové tlupy obsadili přízemí domu a zbytek bandy provedl samotnou loupež. Často si Karásek najímal i tzv. odborníky proti psům. Scénář přepadení se většinou neměnil. Lapkové rodinu vytáhli z postelí, postavili ke zdi a pak ji bez milosti obrali, potom byly zotvírány skříně a truhly, prohledána spižírna a sklep. Pokud se zlosynům kořist nelíbila, okradené ještě zmlátili. Když sousedé, probuzeni hlukem, chtěli nešťastníkům pomoci, byli zahnáni "hlídkou", jež je ohrožovala pistolemi. Po úspěšné loupeži se pak ještě tu noc v leutersdorfském hostinci do rána oslavovalo. Při tom se dělila kořist, což vyvolávalo časté hádky a rvačky. Sám "Pražák" si vybral vždy největší díl a také nejlepší. Lup ukrývali bandité v samotném Leutersdorfu, ale také jedna skrýš se prý nacházela v lese za dnešní nemocnicí v Rumburku - Podhájí. S tím se však "Pražský Honza" nespokojil, a často byl tak drzý, že již druhý den se procházel nepoznán po místě činu a bavil se bezmocným zoufalstvím okradených a jejich sousedů. Často však byl poznán a polapen, ale opět pomocí své tlupy se osvobodil. Karásek v té době mohl celkem bez problémů loupit, vždyť policie na své objevení teprve čekala a armáda, která mohla jak se později i ukázalo, být "Pražákovi" zdatným soupeřem, nebyla často po ruce. A tak banda beztrestně řádila po celém Šluknovsku a Horní Lužici. Ale s jídlem roste chuť a banda udělala obrovskou chybu, přepadla totiž rodinu v samotném Leutersdorfu. Tehdy nastalo velké zděšení. Pokud Karásek se svými kumpány loupil v blízkém nebo vzdáleném okolí, leutersdorfští z toho měli často i legraci. Ale teď tlupa loupila v samotné obci, a to si vyžadovalo přiměřenou odvetu. Ještě té noci byl vyslán rychlý posel do Hainewalde, kde se zdržovala silná vojenská posádka. 1. srpna 1800 byli loupežníci pochytáni četou dragounů. Po výslechu byly pak objeveny i skrýše, kde se nacházela naloupená kořist. Do Podhájí musel dovést dragouny sám Karásek a sám také musel na svých zádech lup do Leutersdorfu odnést. V podhájské skrýši bylo objeveno 200 zlatých dukátů, 900 tolarů ve stříbře a dvě plná prostěradla cenností. Z blízka i z dáli přicházeli lidé, aby shlédli legendárního "Pražského Honzu" na vlastní oči. Vojáci dokonce zavedli jakési vstupné, a sice groš na osobu, a proto mezi 2. a 7. srpnem se jim podařilo vybrat přes 100 tolarů. 8. srpna byli loupežníci odvedeni do Budyšína, kdy byli zprvu odsouzeni k lámání kolem. Nejmladšímu z nich, osmnáctiletému mladíkovi, byl trest změněn na stětí. Karáskova žena byla odsouzena k pěti letům vězení. V Sasku však v této době vládl kurfiřt Bedřich August, zvaný Spravedlivý, a ten zavedl určité reformy do soudní praxe. Jimi odstranil středověké mučení a také umožnil delikventům, aby se odvolali. I naši lapkové se dvakrát odvolali a trest jim byl změněn na doživotí, jejich osmnáctiletý druh byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. Sám vůdce Karásek byl postaven dvě hodiny na pranýř, a pak zakován do okovů o hmotnosti 15 kg. V té době mu bylo 38 let. "Pražák" pak často pracoval mimo věznici, a tak bylo dost zájemců, kteří si tuto loupežnickou legendu chtěli prohlédnout. Vypráví se, že jedné ženě, která jej ukazovala svému malému synovi, rozsekl tvář. Útoku nebyl ušetřen ani sám kurfiřt, jež přijel za Karáskem s úmyslem dát mu milost. Zločinec byl pak za útok na Bedřicha Augusta přikován k pryčně a pomalu začal upadat. 14. září 1809 pak zemřel. Úplně však Karásek nezemřel. Naši němečtí sousedé na něj ještě dlouho vzpomínali. Objevli se i pisálci, kteří o něm psali smyšlené příběhy, v nichž tento zločinc, jež se ničeho neštítil, vystupuje jako lidumil a hrdina. Tak ostatně skončili všichni tzv. zbojníci. Za jejich života se jich každý bál, a po jejich smrti byli oslavováni jako mstitelé bezpráví, kteří bohatým brali a chudým dávali. Opět o loupežnících v okolí Šenova Dalším lupičem v našem okolí byl Josef Rauscher, pytlák, palič a vrah. Jestli Karásek řádil v okolí Rumburka a Varnsdorfu, podobně se činil Rauscher v Brtníkách a přilehlé oblasti. J. Rauscher přišel do zdejšího kraje jako voják z Německa. Byl ubytován v Brtníkách, namluvil si děvče z Vlčí Hory, nechal vojnu vojnou, koupil si chalupu uprostřed lesa a roku 1730 se oženil se svou milovanou Rosinou. Manželství ho však nezkrotilo, naopak Rauscher se stal postrachem celého okolí. Netrvalo dlouho a vyhořel dům nejbližšího Rauscherova souseda, jistého Endlera. Chudák musil hledat přístřeší u cizích lidí. Pomohl mu žhářův tchán. Dříve však, než si Endler mohl pomoci sbírkami k výstavbě nového domu, vyhořelo i stavení tchánovo, a tím vzal za své i poslední Endlerův majetek. Lipovský majitel velkostatku Leopold hrabě Salm se nad oběma vyhořelými slitoval a daroval jim dřevo na stavbu domů. To však se žháři nelíbilo, a proto posadil oběma nešťastníkům červeného kohouta na jejich stavení opět. Tyto požáry dokázaly, že je někdo zakládá, že oba sousedé nevyhořeli náhodou. V té době bylo Brtnicko vzrušeno několika vraždami, jež nasvědčovaly, že je spáchal Rauscher. 8. října 1736 si zlosyn vyčíhal mezi Kamenicí a Chřibskou obchodníka obilím, Zachariáše Fligerta z Křečan, který se vracel z obchodní cesty s naditou peněženkou. Rauscher Fliegerta přepadl, zavraždil a jeho majetek si přivlastnil. Menší kořist získal loupežník, když pro pár haléřů zabil starého žida, jenž marně prosil o smilování. Rauscher byl od této chvíle sledován, nikdo se však proti němu o nic nepokusil, neboť o něm kolovala pověst, že má jistou červenou vestu, jež jej činí neviditelným. Když vraždy přibývaly, odhodlala se vrchnost k postihu. Rauscher měl být polapen pomocí lsti. Lupič totiž usiloval o koupi mohutného buku u svého stavení. Vrchnost však buk dlouho prodat nechtěla. A tak jednou lesní zaměstnanci v noci obklopili Rausherův dům a ráno jeden z nich zabušil na dveře, že prý správa velkostatku se uvolila strom prodat. Rauscher radostně otevřel dveře a vyšel na dvůr, kde byl chycen a spoután řetězy. Marně zločinec prosil, aby mu aspoň dovolili se obléci do pořádných šatů. To mu však umožněno nebylo, protože jeho věznitelé se obávali pověstné červené vesty. Hned nato byl odvezen do Lipové. Vypráví se však, že povoz na jednom místě zastavil a koně prý nemohli dále. Současně s Rauscherem byla zatčena i jeho žena a při prohlídce domu se našlo mnoho nakradených věcí. Rosina při výslechu přiznala veškerá žhářství a všechny loupežné vraždy, jež spáchal její manžel. Dodala však také, že jí hrozil zabitím, kdyby něco vyzradila. V Lipové pak byl Josef Rauscher odsouzen k smrti a v roce 1740 jej oběsili. Rychtáři Ještě dnes se setkáváme se slovem "rychta" nebo "soud" v názvech některých restaurací. Ku příkladu "Na staré rychtě" nebo "Na starém soudu". Pokusíme se objasnit tyto starodávné pojmy. Ve feudální době, kdy velká a rozlehlá panství byla spravována z jednoho centra hradského orkuhu, později panské kanceláře, bylo nutné v jednotlivých obcích mít svého zástupce a prostředníka mezi vrchností a poddanými. A tak se během doby vyvinula funkce nižšího panského úředníka - rychtáře. Rychtář (z německého Richter) byl tedy panským úředníkem s nižší soudní a správní pravomocí, dosazený a jmenovaný vrchností do vsí a měst. Odznakem jeho úřadu bylo tzv. "rychtářské právo", řezbou zdobené dřevěné žezlo, které vrchnost při audienci rychtářům při jejich uvedení do úřadu slavnostně předávala. V některých případech za věrné služby byl rychtář propuštěn z poddanství a stal se svobodným a někdy i dědičným rychtářem (Erbrichter). Jeho dům pak byl zván rychtou. Někdy byl rychtář dosazen do vrchnostenského domu - rychty - kde se provozovala hostinská živnost a on se tak stal hostinským a čepoval pivo z panského vrchnostenského pivovaru. Jako vzpomínku na tyto časy se slovo rychta nebo soud ocitá v názvech dnešních restaurací. I Šenov jako poddanská obec měla své rychtáře, jejichž jména jsou zapsána ve staré školní kronice. Jsou to: Melchior Frenzel, učitel a zemský rychtář, který zemřel 23. března 1660 ve věku 90 let. V letech 1660 - 1717 byl šenovským rychtářem Baltazar Endler, současně byl i písařem na velkostatku v Lipové. 1717 - 1739 Josef Endler, asi syn předešlého. 1739 - 1742 byl nejprve zástupcem rychtáře Ferdinand Beutel a od roku 1772 se stal skutečným správcem rychty. V roce 1772 byl jmenován rychtářem Josef Endler, syn předchozího rychtáře. V letech 1772 - 1789 byl nejprve administrátorem Josef Paul z Leopoldova. V roce 1789 byl skutečným rychtářem Antonín Weber. 1789 - 1798 byl adminidtártorem zdejší učitel Karel Lißner. V letech 1798 - 1810 byl dědičným lenním rychtářem Jan Endler. 1810 - 1844 vykonával rychtářský úřad statkář a majitel bělidla v Horním Šenově č.p. 62 Josef Lauermann. 1844 - 1851 se stal rychtářem zdější kupec a obchodník Karel menzel z č. p. 317. Roku 1847 zemřel František Josef Jäger, rychtář z Leopoldova a Malého Šenova. Po jeho smrti byly obě, dříve samosprávné obce spojeny se Šenovem. V letech 1851 - 1854 byl nejdříve rychtářem a později starostou Jan Petters, hospodář na šenovském gruntě č. p. 316. 1854 - 1860 byl starostou obce obchodník Jan Zimmer z č. p. 130. 1860 - 1867 byl nejprve starostou a od r. 1864 voleným představeným obce František Jäger, mlynář a majitel pily v Leopoldově č. p. 34. V roce 1857 zemřel rychtář z Hraběcího a Janovky Jan Heine a po jeho smrti byly obě tyto obce spojeny se Šenovem. 1867 - 1872 byl představeným obce obchodník ze Šenova č. p. 280 František Paul. 1872 - 1884 byl představeným obce Josef Schams, obchodník v Šenově č. p. 132. 1884 - 1896 zde úřadoval Augustin Schorisch, továrník a majitel statku v Šenově č. p. 181. V roce 1896 byl voleným představeným obce Josef Katzer, majitel usedlosti v Šenově č. p. 244. A zde zápis školní kroniky končí. Řezbáři Během staletí se naše severočeská oblast proslavila stavbou jesliček. Důvodem proč právě zde na severu Čech se vyvinula tak velká péče o stavbu řezbovaných jesliček, jsou zvláštní okolnosti. Za panování Marie Terezie (1740 - 1780) a zvlášť pak za panování jejího syna Josefa II. (1780 - 1790) obdrželi severočeští tkalci výsady, aby známou "rumburskou vébu" mohli dovážet do Vídně a dalších měst. Přitom se naši uměnímilovní předkové seznamovali na trzích ve Vídni s vyřezávanými jesličkami, zakoupili je a donesli v rancích na zádech domů. Tyto první figurky pocházely z Tyrol. "Krabičkář", jak zde nazývali milovníka jesliček, dal podnět k tomu, aby tyrolští řezbáři před vánocemi přivezli své figurky do Šluknova. V roce 1818 skutečně v říjnu přišli tyroláci a v hositnci "U jelena" vyložili své výrobky. Vlaši, jak se sami označovali, měli na svých kárkách bedny s hotovými i polovyřezanými figurkami, které před zraky diváků v hositnci dohotovovali. A tak se do Šluknova dostaly první "vlašské" jesličky. V roce 1836 přišli tito řezbáři do města naposledy. Jedním z prvních, který vyšel ze školy "vlašských řezbářů" byl akademický malíř Franz Grohman, lidově zvaný "Malerfranzl", známý v celém okolí. Figurky, plné živého výrazu, řezboval sochař Johann Ulbrich a Josef Hampel. U nich a i u dalších řezbářů jsou figurky oděny do dobových krojů XVIII. století, s výjimkou svaté rodiny a tří králů. Velkého úspěchu dosáhl Josef May, lidem byl nazýván "Bittnersepfel". Vzory k jeho řezbám mu namalovali malíři Schnorr a Führlich. Dalším řezbářem byl Ignác May a jeho mladší syn Emil. Oba vyřezávali figurky přesně podle Führlichových předloh i podle biblických obrazů Schumacherových. Emil May daroval svým několika přátelům originální figurky tří králů. Jako nedostižný řezbář jesliček platil ve své době malíř Dominik Rudolf, narozený v roce 1863 ve Studánce u Varnsdorfu. Pracoval u malíře v Jiřetíně pod Jedlovou a odešel později do Mnichova. Učil se z vystavených Schmederschových sbírek v Národním muzeu. V nich nalezl inspiraci pro vlastní řezbu. Škoda, že zemřel tento skutečný řezbářský mistr v plné síle své tvorby. Jeho nádherné řezby vlastnil učitel Pius Ulbricht ve Šluknově. Pozadí k betlémům maloval Franz Kümpel z Rumburka a jeho mistr Josef Neumann, který cestoval po "svaté zemi", aby se stal jedinečným malířem jesliček. Z dalších, jejichž betlémy se alespoň z části dochovaly dodnes, jmenujme Antona Wendlera, který vyřezal betlém pro Šluknov a Filipov a Josefa Diessnera, jehož betlém se staví v kapucínském kostele v Rumburku. Oba pracovali v Jiříkově, kde měli své řezbářské dílny. Není možno nevzpomenout dalších jmen zdejších řezbářů jako je Anton Müller, starý mistr rumburských jesliček, Herbrich z Rumburka, Herbrich z Křečan, Franz Rosche z Rožan, který vyřezal betlém pro kostel ve Fukově. Z malířů pozadí stojí zato jmenovat Eduarda Kindermanna z Jiříkova a J. Pietschmanna ze Šluknova, který vyzdobil krajinu jesliček v děkanském kostele ve Šluknově. Ještě je třeba uvést dvě jména řezbářů, jejichž věhlas pronikl až za hranice: Franz Rosche, kameník, který pro úraz v první světové válce již nemohl své povolání vykonávat, využil svého talentu, zdokonalil se v řezbování a stal se skutečně světovým řezbářem. Mnohé figurky ve Šluknově i v cizině vyšly z jeho dílny. Druhým nadějným řezbářským umělcem byl učitel Franz Schütz ze Šenova. Vysvědčením o jeho řezbářském umění je misionářský kříž v arciděkanském kostele ve Šluknově s Ukřižovaným v životní velikosti. Také anděl zvěstující radostné poselství v jesličkách tohoto města je jeho dílem. Jeho řezby se vyznačují jemností, živostí a něhou, jakou zřídka kde najdeme. Schütz, který v době kdy vyučoval na zdejší škole, zpracovával svá dílka podle vnitřních prožitků jemnou tvůrčí silou. Jeho úplné jesličky byly kdysi umístěny u zámečnického mistra Weicherta ve Šluknově. Na závěr je třeba poznamenat, že jen něco bylo zachováno po druhé světové válce. Něco bylo uloženo v šluknovském regionálním muzeu, něco je v rumburském muzeu. Vyhořením budovy muzea ve Šluknově vzalo mnoho figurek za své. Jen zbytky nalezneme velmi poskrovnu ve zdejších kostelích. Odchodem zdejších Němců po roce 1945 až 1946 vzalo za své i řezbářské umění na Šluknovsku. O sochařském rodu Riedlů Na přelomu 17. a 18. století žila ve Velkém Šenově rodina sochařů Riedlů, zdejších mistrů baroka. Význačným představitelem této rodiny je sochař Kristián Riedl, autor sochy svatého Jana Nepomuckého, jež stojí na můstku u domu č. p. 127. Socha má zdobený podstavec, celá je z pískovce, tohoto častého materiálu barokních umělců kamene. Podle archívních dokumentů uzavřel také tento umělec 25. 10. 1740 s hrabětem Salmem smlouvu, v níž se zavazoval, že provede výzdobu přední brány lipovského zámku. S díly Kristiána Riedla se však můžeme setkat i v jiných místech výběžku. Roku 1736 totiž dokončil sochu svatého Leopolda, jež byla určena k výzdobě hlavního vchodu vilémovského kostela. Na základě další smlouvy postavil před již uvedeným kostelem můstek přes potok a také jej vyzdobil čtyřmi sochami. Hrabě Salm se však obracel se svými zakázkami i na jiné členy tohoto rodu. Například v roce 1770 pověřil lipovského sochaře Josefa Riedla a také jeho syna Jana Josefa z Velkého Šenova zhotovením sochy svatého Josefa, čtyř andělů a čtyř váz s Marií. Zajímavý je dovětek smlouvy, který předpokládá, že pokud otec Josef Riedl zemře, dílo dokončí jeho šenovský syn. V souvislosti s již jmenovaným Kristiánem Riedlem připomíná kronikář Jindřich Píša chabařovického rodáka Jana Jiřího Riedla a upozorňuje na nejasné okolnosti jeho případného příbuzenství k této rodině. Zároveň však Jindřich Píša dodává, že Kristián a Jan Jiří Riedlové zanechávají po sobě sochy ze stejného období a z toho usuzuje, že Jan Jiří Riedl nejen že patřil k tomuto sochařskému rodu, nýbrž také pracoval v jeho společné dílně s Kristiánem Riedlem. Sochař František Josef Petrick a Velký Šenov Kromě rodu Riedlů, se kterým byla šenovská veřejnost již dříve seznámena, se podílel na sochařské výzdobě našeho města i profesor drážďanské Akademie, František Josef Petrick. Tento drážďanský umělec se narodil 29. srpna 1770 v Třebenicích na Litoměřicku v rodině tamějšího truhláře. U svého otce se malý František Josef vyučil truhlářem. Po získání výučního listu odchází do Litoměřic, kde se pod dozorem mistra Wiküpa učí řemeslu kamenickému. V sochařství se zdokonaloval pod vedením svého pražského učitele Molinského. Ten brzy rozpoznal nadání svého žáka, a pro další růst v tomto oboru mu doporučil studium na Akademii v Drážďanech. Tam se František Josef Petrick vzdělává v kresbě a modelování a zároveň navštěvuje hodiny dvorního sochaře profesora Dorsche. Zakrátko si mladého umělce všiml saský král Bedřich August I., jenž jej roku 1795 jmenuje dvorním sochařem. Tato pocta však našeho krajana neomámila, proto již v roce 1801 své umění zdokonaluje studiem v Itálii. Panovník ani později na Petricka nezapomněl a dekretem z 6. prosince 1815 jej jmenoval po Dorschově smrti novým profesorem na Adakemii, kde pak působí až do svého skonu 23. ledna 1844. Ačkoli jeho hlavním působištěm bylo Sasko, s jeho výtvory se můžeme setkat i v blízkém Šluknovském výběžku. Co se týče Velkého Šenova, je Petrick autorem náhrobku Filipa Jakuba Menzela, šesti náhrobky se může pochlubit i starý hřbitov kolem kostela. S tvorbou jeho rukou se však můžeme setkat i na jiných místech Šluknovska. Jeho sochy budeme obdivovat na Anenském vrchu u Lobendavy, z jeho autorské dílny pochází návrh výzdoby čtyř oltářů - hlavního a tří postranních - a kazatelny v lipovském kostele. Jako učitel vychoval i mnoho žáků, kteří potom kráčeli v jeho šlépějích. Mezi nimi vyniká jeho syn Ferdinand, s jehož dílem se můžeme setkat v krásnolipském kostele. V dnešní době, kdy výplody ducha se měří jen penězi a mnohé z nich zanikají pod údery moderních barbarů, musíme neustále připomínat každému, aby si odkazu minulosti vážil. Nejde totiž o jakési staré haraburdí, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale - jak dokládají díla sochařské rodiny Riedlů a Františka Josefa Petricka - o tvorbu velkých mistrů, jichž si ve své době vážily hlavy korunované a nositelé tzv. modré krve, kteří často toto umění vyvažovali zlatem. A proto neničme, nechme na pokoji krásu, již nám k potěše ducha zanechali naši předkové. Friedrich August Ferdinand Pettrich Syn sochaře Františka Josefa Petricka se narodil 5. září 1798 v Drážďanech. Na rozdíl od svého otce se s ním však můžeme setkat pod příjmením Pettrich. Ostatně toto jméno vzniklo patrně vlivem germanizace z českého Petříček. Se členy tohoto rodu se setkáme však i pod příjmeními Poettrick, Petrick a konečně i Pettrich, jak se jmenuje náš umělec. Rodina však není ani českého původu, neboť prý pochází od města Skutari v osmanské říši. Na české území se dostala prostřednictvím tureckých válek. Nechme však hloubání o původu rodového jména a samotného rodu a vraťme se k našemu umělci, o kterém už je známo ze srpnového čísla Šenovských novin, že s jeho dílem se může náš čtenář setkat v kostele v Krásné Lípě. Když jsme v srpnovém textu uvedli, že Ferdinand Pettrich byl žákem svého otce, čerpali jsme jen z údajů šenovské kroniky. Ve skutečnosti, jak vysvítá z německého textu věnovaného mladému sochaři, s jehož zněním se může případný zájemce seznámit ve vlastivědném muzeu v Sebnici (Heimatsmuseum in Sebnitz), vztah mezi otcem a synem nebyl nijak zvláště přátelský. Když syn projevil snahu o to, aby se stal otcovým žákem, nechal jej starý Pettrick kopírovat svá díla a nepouštěl jej k žádné samo statné práci. Geny se však nezapřely. V již vzpomenutém německém textu se můžeme dovědět ještě více o vztahu otec a syn. Vypráví se zde totiž, že jednoho dne, kdy otec byl dlouho nepřítomen, zastihl generální ředitel Akademie, hrabě Vitzhum mladého Pettricha při pilné práci na reliefu, jenž představoval boj ithackého krále Odyssea s nápadníky jeho věrné manželky Penelopy, popsaný Homérem v eposu Odyssea. Takto pojatý motiv ředitele nadchl, a proto nelenil a přivedl s sebou saského ministra hraběte Einsiedela, aby spolu s ním obdivoval mladíkovu práci. Otec Pettrick však nesdílel obdiv svých představených, nebyl hrdý na talent svého syna a zachoval se jako žárlivý a závistivý kolega, když chlapcovu práci před jeho očima rozbil na kousky. Tento příběh však vzbudil takovou pozornost, že mladý Pettrich se mohl konečně stát žákem Akademie. Své nadání prokázal mladík také keramickým portrétem saského krále Bedřicha Augusta I. Když se však na výstavě Akademie uvedl sochou představující řeckou bohyni Hebe, odhodlal se jeho příznivec, hrabě Vitzhum z Eckstadtu králi doporučit, aby mladému sochaři poskytl stipendium na další vzdělávání v Římě. Ve "věčném městě" studoval mladý umělec pod dohledem otcova současníka a přítele dánského sochaře Bertela Thorvaldsena. Po římských studiích pobývá krátce v Řecku, odkud byl pozván za "velkou louži" do hlavního města USA Washingtonu. Svou americkou pouť zakončuje v Brazílii, kde velmi dlouho pobývá na dvoře císaře Petra II. jako jeho dvorní sochař. V Jižní Americe však nezůstává a na papežovo pozvání se vrací do Říma, kde pak žije finančně zajištěn svým papežským chlebodárcem až do své smrti O loutkovém divadle ve Velkém Šenově Kromě divadelního spolku pracovalo v Šenově i loutkové divadlo. Loutková scéna vděčí za svůj vznik úředníkovi Severografie Františku Veselému. Dalšími nadšenci byli František Kotraba a pan Holomy a pak ještě, jak dodává p. Jindřich Píša, jeden starší loutkář, jenž pracoval ve větším divadle ve vnitrozemí. Jak se však jmenoval, to už kronikář Jindřich Píša zjistit nemohl. Veškeré truhlářské práce na scéně a v hledišti obstarával pan Janoušek. Hlediště mělo 120 sedadel, velikost scény činila 8 m2. Jeviště bylo vybaveno osvětlovacími rampami v portále. K jevišti patřilo také 1,5 m hluboké propadliště a vodící lávka pro loutky - marionety, vedené na nitích, byla z poloviny skryta za šikmou stěnou horizontu. Divadélko mělo osm reflektorů. Marionety byly zčásti zakoupeny ve výrobně loutek a zčásti vyrobeny členy souboru. Nehrálo se však jen s marionetami. Členové souboru používali při svých představeních i javajky - loutky vedené zdola, a dokonce i maňásky. Celý herecký soubor se skládal převážně z učitelů zdejší školy a pracovníků tiskárny, jejíž výtvarníci Antonín Moravetz, Lubor Fridrich a Oldřich Schmidt se starali o výtvarné řešení scény. Pro děti i dospělé se hrálo vždy v neděli odpoledne. Jedno nastudování bylo většinou čtyřikrát až pětkrát opakováno. Soubor se scházel ke zkouškám dvakrát týdně. Loutkáři však nevystupovali jen před dětmi z Velkého Šenova, ale dojížděli i do okolních vsí, z nichž si nejvíce oblíbili Lipovou. Na šenovské scéně však nevystupoval jenom domácí soubor, ale své umění dětem pravidelně předváděli loutkáři ze Šluknova a Dolní Poustevny. Šenovští zase vystupovali na cizích scénách, zejména v Rumburku a také se pravidelně zúčastňovali soutěží loutkových divadel. Po zrušení základního závodu Grafické tiskárny a převedení značné části zaměstnanců, mezi nimiž bylo právě mnoho loutkářů, do nového závodu v Liberci a do Ústí nad Labem, přestala zdejší tiskárna loutková představení dotovat. A když se později i několik nenechavců vloupalo do objektu divadla a zcizilo cenné zařízení, životu divadla to neprospělo. Zdejší loutková scéna tak zanikla v sezóně 1966 - 67. Část zařízení dílny, kde se zhotovovaly všechny potřebné rekvizity, byla předána do dílny zdejší školy. Nakonec byl objekt zbourán a na jeho místě byl postaven rodinný domek pro zaměstnance závodu Severografia. A tak skončila jedna nadějná loutková scéna a šenovské děti, jak dodává soudobý kronikář Mgr.M.Kabeláč, přišly o jednu z nejlepších dětských divadelních scén zde na severu Čech.

O loutkovém divadle ve Velkém Šenově

Kromě divadelního spolku pracovalo v Šenově i loutkové divadlo. Loutková scéna vděčí za svůj vznik úředníkovi Severografie Františku Veselému. Dalšími nadšenci byli František Kotraba a pan Holomy a pak ještě, jak dodává p. Jindřich Píša, jeden starší loutkář, jenž pracoval ve větším divadle ve vnitrozemí. Jak se však jmenoval, to už kronikář Jindřich Píša zjistit nemohl. Veškeré truhlářské práce na scéně a v hledišti obstarával pan Janoušek. Hlediště mělo 120 sedadel, velikost scény činila 8 m2. Jeviště bylo vybaveno osvětlovacími rampami v portále. K jevišti patřilo také 1,5 m hluboké propadliště a vodící lávka pro loutky - marionety, vedené na nitích, byla z poloviny skryta za šikmou stěnou horizontu. Divadélko mělo osm reflektorů. Marionety byly zčásti zakoupeny ve výrobně loutek a zčásti vyrobeny členy souboru. Nehrálo se však jen s marionetami. Členové souboru používali při svých představeních i javajky - loutky vedené zdola, a dokonce i maňásky. Celý herecký soubor se skládal převážně z učitelů zdejší školy a pracovníků tiskárny, jejíž výtvarníci Antonín Moravetz, Lubor Fridrich a Oldřich Schmidt se starali o výtvarné řešení scény. Pro děti i dospělé se hrálo vždy v neděli odpoledne. Jedno nastudování bylo většinou čtyřikrát až pětkrát opakováno. Soubor se scházel ke zkouškám dvakrát týdně. Loutkáři však nevystupovali jen před dětmi z Velkého Šenova, ale dojížděli i do okolních vsí, z nichž si nejvíce oblíbili Lipovou. Na šenovské scéně však nevystupoval jenom domácí soubor, ale své umění dětem pravidelně předváděli loutkáři ze Šluknova a Dolní Poustevny. Šenovští zase vystupovali na cizích scénách, zejména v Rumburku a také se pravidelně zúčastňovali soutěží loutkových divadel. Po zrušení základního závodu Grafické tiskárny a převedení značné části zaměstnanců, mezi nimiž bylo právě mnoho loutkářů, do nového závodu v Liberci a do Ústí nad Labem, přestala zdejší tiskárna loutková představení dotovat. A když se později i několik nenechavců vloupalo do objektu divadla a zcizilo cenné zařízení, životu divadla to neprospělo. Zdejší loutková scéna tak zanikla v sezóně 1966 - 67. Část zařízení dílny, kde se zhotovovaly všechny potřebné rekvizity, byla předána do dílny zdejší školy. Nakonec byl objekt zbourán a na jeho místě byl postaven rodinný domek pro zaměstnance závodu Severografia. A tak skončila jedna nadějná loutková scéna a šenovské děti, jak dodává soudobý kronikář Mgr.M.Kabeláč, přišly o jednu z nejlepších dětských divadelních scén zde na severu Čech.