Ženská stráž na Partyzánském vrchu

Zatím ještě zůstal náš kraj před nimi uchráněn, avšak mohli se objevit každým dnem, neboť obloha rudá od hořících domů prozrazovala, jak řádí v nedalekém Sasku. Všichni bojeschopní muži byli naverbováni do vojska, kdo měl tedy ochraňovat před ukrutnostmi ty, kteří zůstali doma - ženy s dětmi a starce? Tu přišli šluknovské ženy na nápad, jak lstí dosáhnout toho, co nebylo možné dosáhnout silou. Zhotovily si rychle červené sukně a časně zrána vyrazily, dostatečně zásobeny potravinami, na Partyzánský vrch, kterému se tehdy říkalo Botzen (Počin). Zde zapálily kolem dokola řadu ohňů a pak v uspořádaných řadách obcházely neustále kopec, takže to vypadalo, jako by tam pochodovalo mohutné vojsko. Chtěly, aby si Švédové mysleli, že je zde silný vojenský tábor. Mnoho dní a nocí hořely ohně na Partyzánském vrchu a ,,ženské vojsko“ pochodovalo kolem kopce. Ženám ale ubývalo sil a nakonec tvrdě usnuly v měkkém mechu lesa. Také ohně uhasly a všude bylo ticho a temno. Když se ženy probudily stály zde jejich příbuzní, kteří pro ně přišli, a oznámily jim, že se Švédové kraji vyhnuli v obavách, že narazí na silného nepřítele. Po krátkém čase však Švédové nečekaně přitáhli a začali drancovat jedno stavení za druhým a také zničili veškerou úrodu na polích. Tím uvrhli místní obyvatelstvo do nesmírné bídy a nouze. Avšak ani oni neušli odplatě. V roce 1642 zde došlo k bitvě mezi nimi a císařským vojskem, v níž mnozí Švédové nalezli smrt právě v těch místech, kde sami předtím nemilosrdně ničili štěstí mírumilovných lidí.