Kostel svatého Michala na Partyzánském vrchu

Čas od času přišel do těchto míst někdo z údolí, aby v lesním tichu nalezl útěchu, a také ti, kteří v blízkosti pracovali, se zde rádi na chvilku zastavili. Jednoho slunného srpnového dne se vydala do lesa na jahody Tekla, sedmnáctiletá dcera chudého sedláka z údolí. Došla až k osamocenému kostelíku, kde poklekla před oltářem a modlila se. Když se zvedla a s plným košíkem v ruce chtěla odejít, vyšel přes práh kostela mladý, štíhlý rytíř v loveckém oděvu. Tekla se ulekla, ale záhy se uklidnila, neboť ji přátelsky oslovil a pochválil její zbožnost. Vyptával se jí na rodiče a domov a pak jí řekl, že se vydal včera s několika přáteli na lov, zabloudil a noc strávil v lese. Nyní že je ale hladový a žíznivý, neboť jeho lovecká brašna i roh s pitím jsou prázdné. Nakonec jí poprosil, aby ho vzala s sebou k rodičům, že se u nich trochu posilní chlebem a mlékem. Protože se jí vyptával, jak daleko je k Tolštejnu, pochopila, že to je široko daleko známý rytíř z tohoto hradu.Tekla ho tedy vzala do svého domova, kde se dosyta najedl. Potom dal jejímu otci několik zlaťáků a poprosil ho, aby šla Tekla s ním a ukázala mu správnou cestu. Dívka šla, ochotně souhlasila, přičemž rytíř přislíbil, že ji pošle včas zpět domů. Otec z matkou se po jejich odchodu radovali z lehce nabytých peněz, které pro ně znamenaly celý majetek. Záhy si ale stará matka začala dělat výčitky, že to nebylo příliš moudré svěřit dívku tomuto rytíři. Otec jí však všechny obavy rozmluvil a matka se opět uklidnila. Při práci uplynul den, ale jak se přiblížil večer a Tekla se stále nevracela domů, začali být rodiče neklidní a mysleli si, že dcerka v hlubokém lese zabloudila. Také noc uplynula a když přišlo ráno, vzrostly ještě víc jejich starosti a obavy. Otec se vydal do lesa Teklu hledat, ale ta zůstala nezvěstná. Oba rodiče z toho byly velice nešťastní. Uplynulo sto dní, když tu se náhle otevřely dveře a na prahu rodného domku stála Tekla. Plačíc pozdravila rodiče a začala jim vyprávět, jaký osud ji potkal. Cestou jí mladý rytíř vyprávěl o nádherách svého hradu a tím v ní probudil touhu ji spatřit. Zbylé obavy, které Tekla ještě měla, zahnal několika přívětivými slovy. Tak došli až na hrad Tolštejn. Rytíř ji však už nechtěl pustit, a když ho začala prosit, zavřel ji do přepychové komnaty, nechal jí předložit nejlepší jídla a také ji poskytl dostatek služebnictva. Poté se začal ucházet o její přízeň - nejprve vlídnými slovy, posléze ale nactiutrhačným způsobem, který přešel v hrubé násilí, jemuž Tekla, nemajíc odnikud pomoci,nakonec podlehla. Teprve šťastná náhoda jí poskytla příležitost k útěku a ona nyní stála před svými rodiči a čekala na rozsudek z jejich úst. Oba mlčeli, avšak matka tento úlek nevydržela a padla mrtvá k zemi. Otec doma ani slovem nepřipomněl Tekle její hanbu. Přesto však jednoho dne šel vzhůru na kopec do kostela a prosil archanděla, aby byl potrestán ten, který způsobil mladé dívce neštěstí. Po osmi dnech ale náhle zemřel a Tekla osiřela. Žila nyní sama v chaloupce, v níž dříve žili chudí, ale šťastní lidé, a každý den chodila vzhůru do kostela a prosila Boha o přízeň. Když se zde opět jednou za prudké bouře modlila, naplnil se její čas a porodila dvojčátka, která položila na malý oltář a v modlitbě prosila Boha o pomoc. Náhle uslyšela nějaký šramot a když vzhlédla ke dveřím, uviděla tam stát rytíře z Tolštejna. Tekla v hrůze vykřikla a skácela se mrtva k zemi. Ve stejném okamžiku sjel z nebes blesk, který spálil rytíře a rozbořil kostel. Dřevorubci, kteří pobývali nedaleko a slyšeli výkřik, se šli podívat, co se děje a na místě kostela, jenž zmizel, nalezli jen oltář a na něm ležící novorozence. Vzali je s sebou domů a dali svým manželkám jako dar z kostela archanděla Michaela. Skalnímu výběžku, na němž prý kostel stával, se podnes říká Michalský kostel.