Pověsti

Pověst o vzniku názvu Šenov

Z rozboru samotného názvu cítíme, že slovo Šenov je složené ze dvou německých slov, a to z přídavného jména schön – krásný a podstatného jména Au - luh, niva, louka. Spojením obou vznikl tedy název Schönau - Šenov.A nyní k pověsti. Naším regionem protéká dost potoků a kolem nich se rozkládají louky a bažiny. Stráně byly pak pokryty velkými pralesy bohatými na zvěř, takže se stávaly dobrým lovištěm tehdejšího panstva. A tak jednou, když údolím našeho potoka projížděl rytíř se svou družinou, byl nadšen krásou luk a lesů a zvolal: „Ó‚ das ist aber schöne Au!“ (to je ale krásná lučina!) A od tohoto bájného výroku se obci, která v tomto údolí vznikla, říká dodnes ŠENOV.

Stavba šenovského kostela

Před mnoha lety stával v Šenově malý dřevěný kostelík, který již byl velmi zchátralý a byly obavy, že se věřícím jednoho dne zřítí na hlavy. Zdejší obyvatelé tedy museli chodit na bohoslužby do Lipové polními cestami, které v době dešťů a v zimě byly téměř neschůdné. Dlouho se starší města dohadovali, kde kostel postavit. Jedni navrhovali, aby byl kostel postaven na návrší, kterému se říká „Urberg“, jiní zase chtěli mít kostel uprostřed vsi. Rozhodování uspíšil nález kalicha na tomto kopci. Když vrchnost ke stavbě svolila, začali sedláci svážet stavební materiál, kámen z lomů a dřevo z lesa, na tento kopec. Tu se stala zvláštní tragická událost, která veškeré plány zhatila. Jednoho rána byla totiž na Urberku nalezena mrtva dcera místního kováře Alžběta. Byla probodena nožem. A co ještě bylo zajímavé, že všechen stavební materiál byl snesen na místo, kde dnes stoji kostel. Toto přemístění považovali obecní starší za nebeské znamení a kostel začali budovat na tomto místě, kde byl kdysi nalezen kalich.Vrah byl snadno objeven. Byl jím selský synek Filip, který Alžbětu velmi miloval a také na ni žárlil. Lízinka se chtěla totiž vdávat a vyzvala Filipa, aby v noci přišel na Urberg a slibovala mu, že si tam na Bohu vyprosí tu milost, aby byli prvním párem oddaným v novém kostele. Je nutno podotknout, že Filip náležel k rodině, která nechtěla mít kostel postavený na Urberku. Když prý Lízinka řekla „Amen“, vrazil jí Filip se vzteku svůj křivák do srdce. Svého zlého činu velmi litoval a jako pokání dal svým nákladem postavit na Urberku kapli.

Šedivý mužíček

Kdysi jel starý hospodář ze svého statku jménem Jan Jiří Eiselt na své hnědce do šenovského mlýna, aby mu zde semleli po žních obilí. Když projížděl lesem, kterému se říkalo: „Groufne Busche“ mezi Lipovou a Šenovem, spatřil na lesním okraji malého vousatého mužička, celého v šedém oděvu oblečeného, jak tam počítá zlaťáky. Eiselt si všiml, že mužíček má sice šedé vlasy ale i krásné modré oči. Peníze měly bílou a žlutou barvu. Mužíček byl do své práce tak zabrán, že si ani nevšiml, když Eiselt seskočil ze svého koně, přišel k němu a zvedl jeden peníz a dobře si jej prohlédl. Byl to opravdu zlaťák. Peníz mužíčkovi zase vrátil, nasedl na koně a jel do mlýna. Na zpáteční cestě se zastavil na okraji lesa, kde předtím uviděl onoho mužíčka a tam na kameni uviděl třpytící se dukát. Byl to ten, který mužíčkovi vrátil. Poctivost se tedy vyplácí!

Drobivý kámen

U Ludvíkoviček, v místech nazývaném „Stará obora‘‘, se tyčípřevislá skála (dříve Brockstein) podobající se stolu, na které se tak krásně odpočívá za svitu slunce, zpěvu ptáků a šumění lesa. Z této skály prý kdysi seskočil jeden jezdec na koni a ještě dnes jsou zde patrny otisky jeho podkov.

Pověst o Liliovém rybníku nad Velkým Šenovem

Rybníku se říká Liliový, protože na něm rostou bílé lekníny (Leknín bílý-Nymphea alba L.) a žlutý stulík (Stulík žlutý - Nuphar lutea L.) Přijdete-li se podívat k rybníku za letního podvečera, upoutají vás široké listy vodních krasavic, a tu jste přitahováni k jeho hladině zvláštními pocity. Usednete na rybniční břeh, abyste zcela zblízka spatřili královnu našich tichých vod, onen romantický něžný květ čisté lásky. Vaše myšlenky se toulají dalekou minulostí a oči bloudí v chuchvalcích vodní páry, která z rybníků vystupuje. Do vaší mysli se počne vtírat myšlenková představa krásné dívky, která prý kdysi dávno stanula zde na břehu s bezměrnou bolestí v srdci. V chuchvalcích páry vidíte její pružné tělo zlomené beznadějí. Spatříte její trpké slzy, které jí stékají po lících do vody rybníka, rozlévající se po jeho hladině a světélkující bílým světlem. Vidíte, jak se její pružné tělo napřimuje, vztažené ruce v žalostném zoufalství se zvedají k nebi …a náhle již nevidíte nic. Vše se rozplynulo a na hladině se mírně houpají květy leknínů, které prý vyrostly právě z těchto dívčích slz. Ze slz spanilé krásky.

Jeskynní jezero uvnitř kopce Hrazený

Mezi Mikulášovicemi, Brtníky a Šluknovem, vlevo od silnice z Velkého Šenova do Mikulášovic vede lesní cesta na vrchol nejvyššího vrchu Šluknovské pahorkatiny, na Hrazený. V podzemí tohoto vrcholu se prý nalézá velká jeskyně, na jejímž dně se rozkládá jezero,na kterém plují dvě stříbrné labutě, z nichž jedna je na hlavě ozdobena zlatou korunkou. A takto zní pověst: Kdysi dávno šla velmi chudá vdova se svou dcerkou Terezkou sbírat do lesů kolem Hrazeného léčivé bylinky. Cestou zpívala smutnou baladu o bídě a nouzi, když tu náhle před sebou uslyšela pisklavý hlásek. Byl to skalní skřítek, který měl rozsvícenou lucerničku, lamačské kladivo (mlátek) a měl dlouhý vous. Takovým skřítkům se říkalo „permoníci“ nebo „permoni“. Vdově řekl: „Když budeš trpělivá a ještě chvilku počkáš, až začnou zvonit z kostela sv. Václava ve Šluknově, otevře se ti skála se svými poklady. Ale dej si pozor, aby tě tato nádhera neoslepila“. Jakmile to dořekl, zmizel. Byla Květná neděle, kdy se v kostele zpívají pašije. Ani se matka s dcerou nevzpamatovala z tohoto nenadálého setkání, když se ze Šluknova ozvalo vyzvánění. Vdova pohlédla na skálu, která se před jejími zraky začala otevírat. Obě vstoupily dovnitř. Po bílém schodišti sestupovaly stále hlouběji a hlouběji do nitra skály, až se dostaly k průzračnému jezeru, které se nalézalo uprostřed velké jeskyně. Na vodě plula majestátně nádherná stříbrná labuť. Stěny jeskyně byly posety perlami a drahokamy a ze země vyšlehovaly modravé plaménky. Tento úkaz v oné době znamenal, že by se měly obě mít na pozoru. Najednou zaslechly tajemný hlas, který jim řekl, aby si vzaly pro sebe z toho ohromného bohatství tolik, kolik budou potřebovat, aby již neměly takovou bídu jako dosud. Vdova posadila svou dcerku na jednu z lesknoucích se skal a počala chvatně do zástěny sbírat drahé kameny, stříbrné hrudky a perly. Když měla plnou zástěru, všimla si, že dítě má pod sebou deku. Proto dcerku posadila vedle, z deky si svázala uzel a do něj pak dávala vše, na co přišla. Byla tak zaujatá svým sběrem, že na dítě zapomněla, popadla ranec a utíkala ze skály ven. Jen vyšla ze skály na denní světlo, zmizelo schodiště a skála se ní zavřela a splynula s okolím, takže po nějakém schodu do skály nezbylo ani památky. S radostí se probírala vším tím bohatstvím, které si v ranci přinesla.A tu si najednou uvědomila, že dcerku Terezku nechala uvnitř skály. Tu se dala do usedavého pláče. Marně však svou dcerku volala, marně hledala vchod do skály. A tu ji čekalo další překvapení. Všechno stříbro, perly a drahé kameny se proměnily v obyčejné kameny. Nešťastná vdova plačíc zůstala u skály prý tak dlouho, až se sama proměnila v šedou skálu. Terezka se prý proměnila ve stříbrnou labuť a od té doby na podzemním jezírku plavou dvě stříbrné labutě.Tuto pověst při černých hodinkách od pradávna vyprávěli rodiče svým dětem, aby jim ukázali, že kdo podlehne kouzlu stříbrňáků a bude se snažit jich hromadit stále více a více, daleko více něž sám se svou rodinou potřebuje, bývá často proto potrestán právě na tom nejdražším,co má, totiž na svých dětech, které vedeny špatným příkladem rodičů začnou mamonit, shromažďovat majetek a lakotit i na nich samých a místo klidného stáří jim připraví peklo na zemi.

Poklad ve vrchu Hrazený

Tak jako v jiných kopcích našeho kraje i v Hrazeném se prý ukrývá bohatý poklad. Tento poklad může získat jen ten, kdo se narodil v neděli, v den slunovratu. Nitro hory se mu ovšem otevře jen po vyslání kouzelného zaříkadla. Pak uzří plout na stříbrných vlnách velkou zlatou kachnu, která má větší cenu než všechna království světa.Až někdo pohne čarovnou motykou, rýčem či vrtákem touto bohatou hrou, vyřinou se z ní stříbrné vlny v nevyčerpatelném toku směrem ke Šluknovu, občerství a posílí všechny obyvatele a budou celému kraji požehnáním.

Slaný pramen na Hrazeném

Na Hrazeném pásli před dávnými časy pastýři svá stáda. Jeden z nich byl svými chlebodárci zvláště oblíben, neboť jeho zvířata,přestože nežrala nic jiného než zvířata ostatních pastýřů, byla vždy nejtučnější. Ani sám pastýř si tuto příčinu nedokázal vysvětlit.Jednoho dne si chtěl na pastvě uvařit polévku. Nalezl zde pramen,který předtím nikdy neviděl a z něho si nabral potřebnou vodu. Když později nahlédl do hrnce, zjistil, že jeho obsah zkameněl. Nádoba byla uvnitř pokryta čistou solí. Po čase šel znovu k prameni pro vodu, aby opět získal sůl, ale pramen již nemohl nalézt. Atak zůstal pramen ukryt do dnešních dnů.

Vznik Počinu (Partyzánského vrchu)

V pradávných časech bylo místo, kde se nyní zdvihá Partyzánský vrch, pův. Počin, zcela ploché. Jednou tudy šla lesní cestou stará žena s nůší plnou obnošených bot, které nesla k ševci na opravu. V tom zaslechla ve vzduchu nad sebou mohutné hučení. Když pohlédla vzhůru, spatřila strašlivou ohnivou obludu nesoucí na svém hřbetě obrovský balvan. Tu k ní obluda promluvila: ,,Jak daleko je to ještě do Drážďan?“ Třesoucí se žena jí odpověděla: ,,Ó, velmi daleko! Tuto nůši bot jsem cestou roztrhla.“ Obluda za hrozivého zaklení svrhla zuřivě ohromný kámen k zemi. Tak vznikl Partyzánský vrch.

Poklady na Partyzánském vrchu

K Partyzánskému vrchu (dříve Počin) se váže pověst, jež vypráví,že uvnitř kopce se skrývají bohaté poklady, které může vyzvednout jen ten,kdo zde bude na Květnou neděli právě v čase, kdy se budou číst v kostele pašije. Tu se otevře kopec a každý do něho může vstoupit a vzít si z pokladů tolik, kolik jen unese. Nesmí tam však zůstat déle,než trvají pašije, jinak se kopec uzavře a dotyčný musí uvnitř čekat na vysvobození až do příští Květné neděle.Pověst vypráví, že se jedna chudá žena na Květnou neděli vypravila se svým dítětem na kopec nasbírat trochu dřeva. Náhle spatřila ve skále široký otvor, jímž bylo vidět do nitra hory. Když zahlédla to množství pokladů a pomyslela na svou chudobu, zatoužila vzít si něco pro sebe.Posadila dítě na pařez, vstoupila do jeskyně a nabrala si z jedné hromady zlaťáků plnou zástěru a pak rychle vyběhla ven. Její dítě ale zmizelo a ať volala, jak chtěla, už ho více nenalezla. Sepjala v zoufalství ruce, přitom jí vypadalo všechno zlato a beze stopy zmizelo. Chudší než dříve a s hořkým žalem v srdci se vracela domů,neboť v touze po bohatství přišla o své jediné dítě.Po roce, opět na Květnou neděli, stála trpící matka na Partyzánském vrchu, tentokrát ale ponořena pouze v truchlivých vzpomínkách. Tu se před ní náhle otevřela skála, a když pohlédla do jeskyně, uviděla tam své dítě, které jí, zdravé a čilé běželo vstříc. V ruce drželo krásné, veliké jablko a další ještě neslo ve své zástěrce. Matka popadla své dítě a rychle vyběhla z jeskyně, která se za nimi okamžitě zavřela.Když přišla celá zadýchaná domů a chtěla uložit jablka, proměnila se v ryzí zlato.

Kostel svatého Michala na Partyzánském vrchu.

Mezi Císařským a Velkým Šenovem se zdvíhá Partyzánský vrch (pův. Počin), protáhlý hustě zalesněný kopec, k němuž se váže nejedna lidová pověst. Jedna z nich vypráví, že před dávnými časy, když ještě celé okolí pokrýval hustý prales a v rozptýlených chalupách žilo jen málo lidí, stál na severním úbočí kopce kostelík zasvěcený sv. archandělovi Michaelovi. Čas od času přišel do těchto míst někdo z údolí, aby v lesním tichu nalezl útěchu, a také ti, kteří v blízkosti pracovali, se zde rádi na chvilku zastavili. Jednoho slunného srpnového dne se vydala do lesa na jahody Tekla, sedmnáctiletá dcera chudého sedláka z údolí. Došla až k osamocenému kostelíku, kde poklekla před oltářem a modlila se. Když se zvedla a s plným košíkem v ruce chtěla odejít, vyšel přes práh kostela mladý, štíhlý rytíř v loveckém oděvu. Tekla se ulekla, ale záhy se uklidnila, neboť ji přátelsky oslovil a pochválil její zbožnost. Vyptával se jí na rodiče a domov a pak jí řekl, že se vydal včera s několika přáteli na lov, zabloudil a noc strávil v lese. Nyní že je ale hladový a žíznivý, neboť jeho lovecká brašna i roh s pitím jsou prázdné. Nakonec jí poprosil, aby ho vzala s sebou k rodičům, že se u nich trochu posilní chlebem a mlékem. Protože se jí vyptával, jak daleko je k Tolštejnu, pochopila, že to je široko daleko známý rytíř z tohoto hradu.Tekla ho tedy vzala do svého domova, kde se dosyta najedl. Potom dal jejímu otci několik zlaťáků a poprosil ho, aby šla Tekla s ním a ukázala mu správnou cestu. Dívka šla, ochotně souhlasila, přičemž rytíř přislíbil, že ji pošle včas zpět domů. Otec z matkou se po jejich odchodu radovali z lehce nabytých peněz, které pro ně znamenaly celý majetek. Záhy si ale stará matka začala dělat výčitky, že to nebylo příliš moudré svěřit dívku tomuto rytíři. Otec jí však všechny obavy rozmluvil a matka se opět uklidnila. Při práci uplynul den, ale jak se přiblížil večer a Tekla se stále nevracela domů, začali být rodiče neklidní a mysleli si, že dcerka v hlubokém lese zabloudila. Také noc uplynula a když přišlo ráno, vzrostly ještě víc jejich starosti a obavy. Otec se vydal do lesa Teklu hledat, ale ta zůstala nezvěstná. Oba rodiče z toho byly velice nešťastní. Uplynulo sto dní, když tu se náhle otevřely dveře a na prahu rodného domku stála Tekla. Plačíc pozdravila rodiče a začala jim vyprávět, jaký osud ji potkal. Cestou jí mladý rytíř vyprávěl o nádherách svého hradu a tím v ní probudil touhu ji spatřit. Zbylé obavy, které Tekla ještě měla, zahnal několika přívětivými slovy. Tak došli až na hrad Tolštejn. Rytíř ji však už nechtěl pustit, a když ho začala prosit, zavřel ji do přepychové komnaty, nechal jí předložit nejlepší jídla a také ji poskytl dostatek služebnictva. Poté se začal ucházet o její přízeň - nejprve vlídnými slovy, posléze ale nactiutrhačným způsobem, který přešel v hrubé násilí, jemuž Tekla, nemajíc odnikud pomoci,nakonec podlehla. Teprve šťastná náhoda jí poskytla příležitost k útěku a ona nyní stála před svými rodiči a čekala na rozsudek z jejich úst. Oba mlčeli, avšak matka tento úlek nevydržela a padla mrtvá k zemi. Otec doma ani slovem nepřipomněl Tekle její hanbu. Přesto však jednoho dne šel vzhůru na kopec do kostela a prosil archanděla, aby byl potrestán ten, který způsobil mladé dívce neštěstí. Po osmi dnech ale náhle zemřel a Tekla osiřela. Žila nyní sama v chaloupce, v níž dříve žili chudí, ale šťastní lidé, a každý den chodila vzhůru do kostela a prosila Boha o přízeň. Když se zde opět jednou za prudké bouře modlila, naplnil se její čas a porodila dvojčátka, která položila na malý oltář a v modlitbě prosila Boha o pomoc. Náhle uslyšela nějaký šramot a když vzhlédla ke dveřím, uviděla tam stát rytíře z Tolštejna. Tekla v hrůze vykřikla a skácela se mrtva k zemi. Ve stejném okamžiku sjel z nebes blesk, který spálil rytíře a rozbořil kostel. Dřevorubci, kteří pobývali nedaleko a slyšeli výkřik, se šli podívat, co se děje a na místě kostela, jenž zmizel, nalezli jen oltář a na něm ležící novorozence. Vzali je s sebou domů a dali svým manželkám jako dar z kostela archanděla Michaela. Skalnímu výběžku, na němž prý kostel stával, se podnes říká Michalský kostel.

Ženská stráž na Partyzánském vrchu

Válka se Švédy přinesla do našeho kraje mnoho bídy a utrpení. S hrůzou v srdci hleděli lidé vstříc postupu divokých hord, s nimiž přicházelo do mírumilovného údolí vraždění, loupení a požáry. Zatím ještě zůstal náš kraj před nimi uchráněn, avšak mohli se objevit každým dnem, neboť obloha rudá od hořících domů prozrazovala, jak řádí v nedalekém Sasku. Všichni bojeschopní muži byli naverbováni do vojska, kdo měl tedy ochraňovat před ukrutnostmi ty, kteří zůstali doma - ženy s dětmi a starce? Tu přišli šluknovské ženy na nápad, jak lstí dosáhnout toho, co nebylo možné dosáhnout silou. Zhotovily si rychle červené sukně a časně zrána vyrazily, dostatečně zásobeny potravinami, na Partyzánský vrch, kterému se tehdy říkalo Botzen (Počin). Zde zapálily kolem dokola řadu ohňů a pak v uspořádaných řadách obcházely neustále kopec, takže to vypadalo, jako by tam pochodovalo mohutné vojsko. Chtěly, aby si Švédové mysleli, že je zde silný vojenský tábor. Mnoho dní a nocí hořely ohně na Partyzánském vrchu a ,,ženské vojsko“ pochodovalo kolem kopce. Ženám ale ubývalo sil a nakonec tvrdě usnuly v měkkém mechu lesa. Také ohně uhasly a všude bylo ticho a temno. Když se ženy probudily stály zde jejich příbuzní, kteří pro ně přišli, a oznámily jim, že se Švédové kraji vyhnuli v obavách, že narazí na silného nepřítele. Po krátkém čase však Švédové nečekaně přitáhli a začali drancovat jedno stavení za druhým a také zničili veškerou úrodu na polích. Tím uvrhli místní obyvatelstvo do nesmírné bídy a nouze. Avšak ani oni neušli odplatě. V roce 1642 zde došlo k bitvě mezi nimi a císařským vojskem, v níž mnozí Švédové nalezli smrt právě v těch místech, kde sami předtím nemilosrdně ničili štěstí mírumilovných lidí.

Nezvěstné město Breitenau

Na kopci mezi Šenovem a Lipovou prý kdysi stálo město jménem Breitenau, které bylo podle jedněch zničeno roku 1430 husity, podle druhých později Švédy. Poměrně rozsáhlý prostor obklopuje val porostlý keři v němž jsou patrné i zářezy pro případné vstupy. Také zde již byly často nalezeny špice kopí, rukojetě mečů a mnoho modrých kamenů, které by docela dobře mohly být dlažebními kameny. Přirozeně, že i o tomto místě tvrdí různé pověsti, že se zde ukrývají poklady nebo někteří lidé zde slyší v slunečném poledni šumění a zvonění - snad na upomínku těch, kteří zde byli ubiti.

Noční lovec

V dávných dobách řádili i v našem okolí loupežníci, před nimiž si nebyli jisti ani místní obyvatelé ani pocestní. Svá shromáždění a porady konali loupežníci v jednom údolí mezi Šenovem a Mikulášovicemi.Přesto se je ale nikdy nepodařilo chytit, neboť se okamžitě ukryli ve svých skrýších v podzemních jeskyních, skalních rozsedlinách a dutých stromech. Zde zůstávali pak schováni tak dlouho, až jejich pronásledovatele unavilo dlouhé čekání a vrátili se domů.Uprostřed obávaného lesa žil v malé chatě, kterou si sám postavil,lovec Petr, u něhož nacházeli mnozí osadníci vždy dobrou radu nebo pomoc, protože měl bystrého ducha a znal tajemné síly přírody.Za ním se tedy jednoho dne vypravili muži z okolí a vylíčili mu,jaký kříž mají s nemilosrdnými loupežníky a prosili ho snažně o radu a o pomoc. Petr s dojetím a se slzami v očích vyslechl jejich nářky,poděkoval jim za jejich důvěru a vyzval je, aby přišli za soumraku v hojném počtu a vyzbrojeni opět za ním, že jim pak sdělí bližší podrobnosti.Jeho záhadnému počínání se všichni divili, přesto však ve smluvený čas přišel k jeho chatě různými stezkami velký počet ozbrojených mužů, kteří ho zde nalezli klečícího u kříže a pohrouženého v modlitbách.Když skončil svou pobožnost, pozdravil celou skupinu a odvedl je pak na hráz nedalekého lesního rybníka.Mezitím se už docela setmělo a jen několik paprsků měsíčního světla probleskovalo mezi stromy. Petr po celou dobu nepromluvil ani slovo,ale nyní jim začal vyprávět, že ve svém mládí vedl velice hříšný život, a proto na něm spočívá trest boží. Duch jeho matky mu však zvěstoval, že Boží milosti se mu dostane teprve tehdy, až za ním přijdou lidé, kteří jsou v nesnázích a s důvěrou se na něho obrátí s prosbou o pomoc. Potom jim ještě poradil, aby po porážce loupežníků vysušili rybníky v lese, protože v nich ukrývali své naloupené poklady.Záhy nato se přiblížili loupežníci a rozpoutal se lítý boj, ve kterém byla většina loupežníků pobita. Z místních osadníků nepřišel o život žádný, jen lovec Petr v něm nalezl smrt a zřejmě i své vykoupení. Na místě, kde padl, byl i pohřben. Poklady z rybníků byly vyzvednuty a muži si je rozdělili. Zmíněné rybníky už neexistují, byly přeměněny v louky, ale jejich tvar lze ještě dnes zřetelně rozeznat. Také staré názvy „Lesní rybník“ je připomínají.

Facka

Vypráví se, že v lese mezi Velkým Šenovem a Mikulášovicemi byl na vysokém smrku zavěšený svatý obrázek. Každý zde na tomto místě dostával prý pořádnou facku, jestliže někdy ve zlosti proklínal nějakého zemřelého člověka. Ať se rozhlížel, jak chtěl, nikdy nikoho nespatřil, kdo mu tuto pořádnou facku uštědřil. Je třeba jen litovat, že podobné obrázky, u kterých by tváře zlých jazyků různých pomlouvačů dostaly pořádné facky, už v dnešní době nejsou. Pomlouvačů je však stále dost a dost.

Přihlaste se

Abyste mohli přispívat do diskusí a využít i další možnosti internetových stránek, prosím přihlašte se pomocí svého přihlašovacího jména a hesla. Pokud ještě přihlašovací jméno a heslo nemáte, zaregistrujte se.

Anketa

Zajímá nás co si myslíte, účastněte se pravidelně anket a pomozte nám vylepšovat naše město.

Kulturní centrum Velký Šenov

SIROTČINEC SLEČNY PEREGRINOVÉ PRO PODIVNÉ DĚTI

PÁTEK 14.07.2017
OD 18:00 HODIN

Kompletní program

Šenovské noviny
Odpady v obci


Příští svoz separovaného odpadu
a bioodpadu
 

Pondělí 10.07.2017
Pondělí 24.07.2017

***

Sběrný dvůr otevřen

Adresa: Šluknovská 46, Velký Šenov

Středa 12.07.2017
od 13:00 - 16:00

Sobota 15.07.2017
od 8:30 - 11:30

Středa 26.07.2017
od 13:00 - 16:00

Sobota 29.07.2017
od 8:30 - 11:30

***

Motivační program v separaci odpadu

Svozová trasa pro tříděný odpad

Svozový kalendář odpadu pro rok 2017

***

 




Kovošrot

Adresa: Šluknovská (u č.p. 445) 407 78, Velký Šenov

Zimní otevírací doba:

pondělí, středa, pátek:

12:00-16:00 hod.

úterý, čtvrtek, sobota:

9:00-12:00 hod.

Výkup veškerého železa a barevných kovů, kompletních autovraků (provádí se ekologická likvidace vozidel), el. motorů, automotorů, katalyzátorů, počítačových desek a autobaterií.
Dále lze zde bezplatně odevzdat i veškerý elektroodpad (televizory, monitory, ledničky, tiskárny, baterie a další).

©Copyright město Velký Šenov | Email: nozar@velkysenov.cz | Telefon: 412 391 450 |

Rychlá navigace: Městský úřad | Úřední deska | Registrace

město Velký Šenov